Just catch the quaffle | Scorose ✓

4 | Nabídka přijata

Uběhly tři dny.

Rose přecházela nerozhodně po pokoji, v obou dlaních svírala lem své oblíbené mikiny a nahlas zvažovala možnosti, které jí ještě zbývaly.

"Když to přijmu, budu dostatečně připravená na zkoušky a budu mít konečně šanci dokázat, že mi famfrpál koluje v krvi stejně, jako všem ostatním. Zase ale strávím každou volnou chvíli na hřišti a úkoly budu muset dělat pozdě v noci. A nedej bože, abych nějakej udělala blbě, to by si pak se mnou dala McGonagallová pohovor, proč se tolik zhoršuju."

Ze rtů jí spadl těžký povzdech.

Dopisní papír ležel na jejím stole už takovou dobu, že byl od slunečních paprsků skoro vyšisovaný. Nedokázala napsat víc než 'Milý Jamesi,', což ji dohnalo k ještě větším pochybám, když si uvědomila, jak moc spisovně to zní. Na nástěnce byl několika špendlíky připevněn papír se dvěma velkými kolonkami PRO a PROTI, kde se snažila shrnout, jestli jí takový trénink vůbec něco dá.

Bylo samozřejmé, že ano - James přece moc dobře věděl, co dělá. Kdyby mu na ní nezáleželo, vůbec by nic takového nenabídl, no ne? Jenže zrzčina mysl byla tak zahlcená, že jediné, na co mohla myslet, bylo neustálé skřípání prken pod nohama a hluk z obýváku, jak se Hermiona zase hádala s Ronem o ministerských problémech. Připadala si, jako by jí hlava měla každou chvíli prasknout, a tak se nakonec svalila na postel a chvíli jen tak zírala do stropu.

"No tak, Rose, tohle jsi vždycky chtěla. Buď velká holka a prostě si řekni, že to zvládneš."

Čím déle si rovnala v hlavě slova, která chtěla přepsat na papír, tím méně se soustředila. Věděla, že má už jen čtyři dny a při každé myšlence na to, jak by mohl její nový rok začít, se jí sevřel žaludek. Musí do toho jít, i kdyby se měla vzdát těch přiblblých run, do kterých ji máma tolikrát přemlouvala.

Nakonec tedy usedla ke stolu, popadla do ruky brk a s nejistým výrazem položila hrot na pergamen před sebou.

Milý Jamesi,

nevím, proč ti píšu tak, jak píšu, ale po dlouhém zvažování jsem se rozhodla, že tvoji nabídku přijmu. Sice si nejsem jistá, že zvládnu všechno, co po mně budeš chtít, ale minimálně se o to pokusím. Doufám, že to bude stát za to a dostanu konečně šanci odehrát letošní sezónu s tebou. Jsem zvědavá na tvůj tréninkový plán, protože jestli mě bude stát dobré známky v ostatních předmětech, vyřídím si to s tebou jinak :). Plus také doufám, že mi vybereš pořádné koště.

Těším se na tebe v září, Rose

Odložila pero zpět do kalamáře, vzkaz pečlivě smotala a přivázala Samovi pevně na nohu. Nebo se o to alespoň pokoušela, protože její společník byl neuvěřitelně neposlušný a uhnul pokaždé, když se na něj pokusila sáhnout. Nakonec se několikrát ujistila, aby mu vzkaz nevyklouzl, málem u toho přišla o prsty, ale jakmile otevřela okno a sledovala, jak jeho bílé peří pomalu mizí nad městem, tiše doufala, že se s odpovědí vrátí co nejdříve.

Cítila, jak jí srdce pořád silně bije v hrudi, a i když si stála za tím, jak se rozhodla, pořád nemohla být klidná. Teď před ní ležely týdny naprosté neschopnosti a Rose věděla, že jestli bude chtít nastoupit na hřiště s klidnou myslí, bude se muset pořádně odreagovat.

A tak se zvedla, nechala okno pootevřené, kdyby se Sam náhodou ještě během večera vrátil, a pomalu sešla schody, až ji do nosu praštila známá levandulová vůně.

"Ah Rose, tady jsi, prosím tě, mohla bys mi vyndat vanilkový cukr? Nějak jsem na něj zapomněla," vyhrkla Hermiona okamžitě, zatímco držela v náruči mísu a pracně míchala její obsah.

Rose se jen usmála, natáhla se do jedné z horních skříněk a spolu s cukrem vytáhla i druhou zástěru. Pak si opatrně přebrala mísu, druhou rukou se pokusila sklepat co nejvíc mouky a se spokojeným výrazem, který nechal Hermionu v naprostém šoku, prohlásila: "Víš co, mami? Už dlouho jsme neměly hezkej večer, tak si ho uděláme dneska s těma mudlovskejma sušenkama, co říkáš?"