Just catch the quaffle | Scorose ✓

11 | Spousta otázek

Jak se blížil víkend, Rose začínala být nedočkavá. Od Scorpiuse nepřišla žádná odezva a ona jen doufala, že se k němu ten vzkaz dostal. Mohla by se ho zeptat na lektvarech, ale nikdy se spolu přes den nebavili a vypadalo by divně, kdyby najednou začali. O jejich trénování přece také nikdo nevěděl.

Poslední trénink byl také vynahrazený přesně tak, jak James sliboval. Místo pořádného létání se jen oháněla za camrálem a snažila se ho chytit dřív, než dopadl na zem nebo ho popadl Scorpius. To se jí docela dařilo, i když se párkrát málem zranila. Nakonec musela několikrát obletět celý stadion v určitém cviku. Byla vyčerpanější než normálně, ale nedala na sobě nic znát.

Jakmile skončilo vyučování, zrzka zamířila rovnou do společenské místnosti, a ještě před večeří se podívala, jestli nepřišla blonďákova odpověď. Když nic nenašla, byla trochu zklamaná, ale pořád ji držela naděje, že se možná jen zapomněl a večer se ukáže. Jinak svoje odpovědi dostat nemohla.

Ale čím víc se k jejich setkání schylovalo, tím zvláštnější to celé bylo. Od společné dvouhodinovky ho neviděla a když dorazila na trénink, bratranec jí oznámil, že bude jen ve dvou. Na otázku 'proč' jen pokrčil rameny a Rose i přes své naděje začínala být podezřívavá.

Když se pak tedy vracela sama do hradu a zahlédla ho samotného na nádvoří, využila šance a vyskočila na něj zpoza rohu. Blonďák sebou trhl a udělal pár kroků vzad, až skoro klopýtnul.

"Rose, co tady děláš?" vyloudil ze sebe a pravou ruku si tisknul k hrudníku.

"Já? Co tady děláš ty? Proč jsi nešel na trénink? A dostal jsi ten vzkaz, co jsem ti poslala?"

Možná toho bylo najednou moc, ale Rose se nikdy necítila tak ztracená jako poslední dva dny. To, že jí chyběl kus paměti bylo jako ztratit kus sebe a na jednu stranu chtěla všechno zjistit, ale zároveň vlastně nechtěla vědět vůbec nic. Scorpius se na ni podíval omluvným pohledem a nervózně se chytl za zátylek.

"Na trénink jsem nešel proto... že jsem měl důležitější věci na práci. A ten vzkaz jsem dostal."

"To sis to nemohl odložit na jindy?"

"Co tě najednou tak zajímám? Nechtěla jsi mě ještě na včera praštit do nosu za to, že jsem ti sebral camrál z ruky?" Chlapec nasadil svůj typický úsměv a zrzka pochopila, jak zvláštní mu to muselo připadat. O nic takového přece nešlo, ne?

"Nezajímáš, jen potřebuju něco zjistit. A ano, pořád tě chci praštit do nosu za ten camrál."

Scorpius se upřímně zasmál a všechno jako by se trochu odlehčilo. Bylo zvláštní být s ním o samotě, i když za tím nebyl žádný záměr. Od začátku září se určitě sblížili, o tom žádná, ale k přátelům měli taky hodně daleko. Nebo ne? Rose ani sama nevěděla. Jediné kamarádky, které měla, se s ní seznámily v knihovně a taky už je dobrý pátek neviděla. Je tohle začátek nového přátelství?

"Ehm, co se toho vzkazu týče, jsi si jistá, že chceš odpovědi na všechny ty otázky?"

Co bylo tohle za otázku? Kdyby je nechtěla, tak by je tam nenapsala, ne?

"Jasně, že jo. Zodpovíš mi je teď, nebo?"

"Asi bych mohl, ale ne tady venku. Sejdeme se za půl hodiny před zmijozelskou společenskou místností, co říkáš?"

Rose váhavě kývla a vydala se do nebelvírské věže. Bylo jí jasné, že se s ní původně nechystal sejít. I když chtěla vědět proč, byla to věc na jindy a ona teď dostala jedinečnou příležitost dostat všechny svoje odpovědi. Rychle se osprchovala, převlékla do pohodlnějšího oblečení a potichu se vydala dolů do sklepení.

Scorpius otevřel přesně na čas a pozval ji dovnitř. Za celý den ji překvapil už tolikrát, že se nad tím ani nepozastavila. Vešla a první věcí, která upoutala její pozornost, byla výzdoba. Místnost byla tmavá, laděná do tmavě zelené, ale přesto dost veliká a černé kožené pohovky dodávaly zvláštní dojem drahoty.

Blonďák se na jednu posadil a poklepal na místo vedle sebe. Všude bylo prázdno, což trochu podezřelé bylo, ale rozhodla se to nekomentovat. Sedla si vedle něj a okamžitě spustila.

"Prosím, vezmi je popořadě, ať vím, na co odpovídáš."

"No wow, ty v tom máš systém? Už jsi horší jak já," pronesl s úžasem blonďák a pročítal si znovu otázky na pergamenu. Zrzka si nemohla odepřít úsměv. Bylo to teď mezi nimi takové jiné, zvláštní, ale příjemné.

"Takže, nevím úplně, co všechno si pamatuješ, ale prakticky to všechno začalo tak, že jsem šel na trénink a když jsem procházel kolem knihovny, všiml jsem si, že tam jsi. Tak jsem vešel a zjistil, že jsi usnula nad jedním z nejlehčích úkolů, co jsme kdy dostali, proto jsem ti ho udělal. A pak jsem došel na hřiště, řekl Potterovi, že jsi usnula a on se víceméně naštval a řekl, že ti to vynahradí."

To Rose zpracovala celkem rychle. Prostě ji napráskal, i když neřekl celou pravdu. Nevěděla, jestli má cenu být na něj naštvaná, ale i kdyby, nechala si to na potom.

"A do svojí ložnice ses dostala jen díky tomu, že jsem tě tam odnesl."

Co prosím? Rose připadalo, jako by najednou měla v krku knedlík. První reakcí bylo se ho začít vyptávat, proč to udělal, ale pak se objevilo něco důležitějšího - jak se vůbec dostal do její ložnice? Než ale stihla poskládat celou myšlenku do věty, chlapec dávno pokračoval.

"Nenesl jsem tě sám, někdo mi pomáhal. A ten někdo zná heslo do vaší společenské místnosti, takže mě pustil dovnitř. Odnést tě až nahoru bylo teda o něco těžší, obzvlášť, když jsem tam neměl vůbec co dělat a kluci do holčičích ložnic nesmí, ale nechtěla ses mě pustit, tak jsem neměl moc na výběr."

Jak si tohle nemohla pamatovat? Přece by se vzbudila, kdyby ji někdo někam nesl, ale asi byla mnohem vyčerpanější, než si myslela. Čím déle tam spolu v tichu seděli, tím víc Rosina tvář splývala s jejími vlasy. Styděla se, protože mohla způsobit blonďákovi velké problémy. Styděla se, protože se o ni sám od sebe postaral. Ale hlavně se styděla za to, že jí to celé přišlo neskutečně milé.

Možná to byl začátek nového přátelství a ona určitě neměla v plánu nechat ho proklouznout mezi prsty.