Just catch the quaffle | Scorose ✓

13 | První fáze

Páteční ráno byla Rose vzhůru už o hodinu a půl dřív než obvykle. Celá postel byla obsypaná kusy pergamenu, pro které se zrzka každou chvíli natahovala, a zázrakem zůstávalo, že její kalamář stál ještě pořád bez úhony na nočním stolku.

Hlavou jí létaly myšlenky rychlostí Kulového blesku a měla co dělat, aby je stíhala zapisovat. Byla si jistá, že až tohle dokončí a všechno vyjde tak, jak má, předčí tím úplně všechny a bude se moct chlubit strýčku Georgovi snad až do smrti.

Popadla právě jeden z rozvrhů, které získala od Albuse, když se od okna ozvalo tiché zaklepání. Rose si z klína odhrnula poznámky, vstala a převzala vzkaz, který podle písma přišel od Hagrida. Sam dostal něco malého za odměnu a odletěl s odpovědí. Dnešní den jí tak moc hrál do karet.

Scorpius oproti tomu moc nadšený nebyl. Celé dopoledne se nutil, aby vůbec udržel oči otevřené a jakmile nastal čas oběda, akorát mu to připomnělo, že se blíží jeho práce po škole.

"Vypadáš, jako bys snědl slimáky. Co se s tebou dneska děje?"

Blonďák se neochotně podíval Albusovým směrem a povzdychl si. Nikdo kromě Rose a Jamese o tom, co mu naložila McGonagallová, nevěděl a on neměl zrovna touhu to s někým rozebírat. Když neodpovídal, Potter se k němu otočil celým tělem a vážně se na něj zadíval.

"Má to co dočinění s McGonagallovou, že jo? Co ti udělala?"

"Zakázala mi trénovat a až do konce měsíce musím obdělávat Hagridovy pozemky," donutil se vypustit po chvíli, když ho sžíral Albusův pohled. Byl vlastně také jediný, kdo o těch trénincích věděl a byl za něj nesmírně vděčný, jinak by dodělával úkoly asi tak, jako Rose kdysi v knihovně.

Jako na zavolanou se zmíněná dívka objevila ve Velké síni a na tváři jí pohrával široký úsměv. Vypadala naprosto šťastně a čím déle na ni blonďák upíral svůj pohled, tím víc se v něm rozmáhalo zklamání. Opravdu si začínal myslet, že si celou tu věc s přátelstvím špatně vyložil.

"Co se stalo s Rose? Myslel jsem, že si začínáte rozumět," vytrhl ho z myšlenek opět chlapcův hlas. Další věc, o které věděl. Věnoval mu krátký podrážděný pohled a znovu si povzdychl. Nepochyboval o tom, že ho Albus pochopí, ale pořád to byla jeho sestřenice a nechtěl rozebírat něco, co by se proti němu mohlo obrátit.

"Nic se nestalo. Akorát jsem si myslel, že bude trochu, víš co, smutná nebo tak něco, že s ní už nemůžu trénovat. Ona se na mě od včerejška ale ani nepodívala a vypadá naprosto spokojeně."

"Myslíme oba tu samou Rose, která ti chtěla ještě minulý týden vrazit jen za to, žes šáhl na její koště? Ona se s nikým nekamarádila celý roky! Řekl bych, že ti na ní začalo záležet příliš rychle," řekl Albus trochu pobaveně, a i když na to Scorpius jen protočil oči, něco na tom asi bylo. Musel uznat, že ji s nikým kromě něj, Jamese nebo ostatních příbuzných mluvit neviděl.

"Radši se pořádně najez, jinak to s tebou dneska sekne," dodal chlapec nakonec a naklonil se k vlastnímu talíři.

Rose se vydala do nebelvírské věže hned jak dojedla a nasadila tempo, že nevědomky skoro utíkala. Z dopoledního vyučování nic moc neměla, protože její mysl neustále odbíhala k hromadě ruliček pod postelí. Potřebovala se ujistit, že všechno vychází tak, jak má, a už byla skoro nahoře, když ji kdosi popadl za loket a stočil k sobě. Chtěla ho okřiknout, ale když spatřila Freda, kývla mu na pozdrav.

"Vypadáš nějak nadšeně, ale to teď není podstatný. Mám ti od Jamese vyřídit, že musí dneska do knihovny, takže se možná trochu zdrží, ale trénink pořád platí."

To zrzčin úsměv ještě víc rozjasnilo a Fred si ji prohlédl odměřeným pohledem.

"Je ještě na obědě?" vypadlo z ní po chvíli, když se všechny myšlenky zase uklidnily. Chlapec jen kývl a jakmile se od něj zrzka odvrátila a pokračovala v cestě, vrátil se s podezřívavým pohledem zpátky dolů.

Společenská místnost byla naštěstí ještě docela prázdná, a tak si nikdo moc nevšímal, když vyšla schody k chlapeckým ložnicím. Vklouzla k Jamesovi a na okamžik se zděsila toho, co viděla před sebou. Pokoj překypoval rozházeným oblečením a ve vzduchu se snášel jakýsi podivný odér. Ani Hugo na tom nebyl tak špatně, a to se občas domnívala, že už mu není pomoci. Očividně se mýlila.

Rychle se ale vzpamatovala a vyšla k bratrancově posteli. Zašmátrala v šuplíku nočního stolku a za chvilku našla to, co hledala. Popadla oba malé knoflíky po stranách a s jedním začala točit proti směru hodinových ručiček. Nakonec před ní ležel ciferník ukazující půl dvanácté místo půl jedné a ona se z toho se širokým úsměvem těšila.

"Dnes si hold nastuduješ něco navíc," zašeptala a uklidila hodinky zpátky na jejich místo.

První fáze splněna.