Pamatovala jsem si jen to, že nás nečekaně navštívil Zayn a poslal na mě kletbu, po které jsem se sesypala. Pak už mě obklopila jen černočerná tma a já si na nic nepamatovala. A už vůbec mi nešlo na um, jak jsem se dostala do Louisove náruče.
Skláněl se nade mnou a tvářil se starostlivě.
Snažila jsem se trochu vzpamatovat a uklidnit zároveň. Bála jsem se, co mi Louis řekne, když se zeptám, co se to vlastně doopravdy stalo.
Cítila jsem se slabá, nemotorná a zklamaná sama ze sebe samotné z toho, že jsem vždy měla silné řeči, ale nedokázala jsem se ubránit před mužem, co Louise tak sprostě podvedl.
„Lousi," vydechla jsem a on se na mě jemně usmál. Trochu jsem se nadzvedla a omotala ruce kolem krku Louise.
„Bo, ani netušíš, jak jsem se o tebe bál." Pohladil mě po tváři a já vydechla úlevou. Byl tady se mnou, držel mě v náručí a staral se.
„Co se vlastně stalo?" položila jsem otázku, při které jsem se bála odpovědi.„Zayn, to on. Přišel k nám a ublížil ti. Já... já, myslel jsem, že je to můj kamarád a zradil mě, chápeš?" Zněl zklamaně, unaveně a zničeně. Kamarádi pro něho znamenaly celý svět a jeden z nich ho zradil šíleným způsobem.
„A kde to jsme?" Až teď jsem se rozhlédla kolem sebe. Nadzvedla jsem hlavu a za námi viděla jen prázdné molo a voda? Všude jen samá voda.„Robert, dotáhl nás do Společenství, jinak hrozilo, že by ses mi ztratila přímo před očima," odpověděl.„Takže si ho nakonec poslechl?" zeptala jsem se náhle a byla překvapená.
„Pro tvou záchranu bych udělal cokoliv a ano, poslech jsem ho a fakt netuším, jak bych to měl okomentovat." Zasmála jsem se nad jeho poznámkou a přitiskla se k němu více.
„Komentovat to nijak nemusíš, stačí, když mi poděkuješ." Objevil se u nás Robert a já se na něho usmála.„Proč si mokrý?" zeptala jsem se ho, když jsem si všimla, že z něho kape voda.
„Tvůj milovaný přítel mě hodil do vody," objasnil mi situaci a já se zamračila na Louise, který se nevinně usmál.„To ti řeknu potom, je to dlouhý příběh. Sám tomu ještě pořádně nemohu uvěřit."
„Ehm, byl by si tak hodný a postavil mě na zem?"„Ne," řekl Louis rázně a já odpojila ruce od jeho krku.„Jsem v pohodě, Louisi. Chodit snad ještě zvládnu, nemyslíš?" Podíval se na mě a já ho zaprosila pohledem. „Fajn."
Pomalu mě postavil na zem, a přitom mě pevně držel, abych náhodou neupadla. Když jsem stála na zemi, nahlas jsem se nadechla a následně vydechla. Nikdy bych nevěřila, jaký je to super pocit stát nohama pevně na zemi.
„Tak jo, jsem v pohodě. Možná trochu unavená, ale jinak v klidu."
„Možná ti bude chvíli trvat, než si na tohle místo zvykneš." Zasmál se někdo a já se otočila za hlasem. Dívala jsem se na malou paní, která se příjemně usmívala.
„A vy jste?" zeptala jsem se opatrně.„Owl Henn. Teta Roberta." Robert se postavil vedle ní a objal ji kolem ramen.
„Máte úžasné jméno," řekla jsem a usmála se na ni.„Děkuji pěkně. Ale neměli bychom otálet a raději se jít někam schovat. Určitě se zde brzy roznese, že Louis je zde a každý ho bude chtít vidět. Pojďte se mnou." Mávla na nás, abychom se za ní vydali.
„Bo?" „Ano, Roberte?" Šli jsme pomalu, nikam jsme nespěchali a já se s úžasem rozhlížela kolem sebe.
„Jen jsem tě chtěl přivítat v našem městě Zardelii."„Počkej, já myslela, že jsme ve Společenství," vyhrkla jsem a zastavila se.
ČTEŠ
Despair
Fantasy*Příběh je v korekci.* Dva světy, které se sejdou. Ona nedýchala. Ona byla vyvolená. Ona značí význam. On ubližoval, On měl srdce, ale chladné jako led. On byl chráněn, i přesto, jaký byl. Kapky deště jsou vzpomínky lidstva téhož ste...
