Louis zastavil a vylezl z auta. Ocitla jsem se před školou, do které chodil také Luke. Já chodívala na jinou, nepřála jsem si, abych chodila na stejnou školu, jako můj bratr. Až nyní jsem si uvědomila, jaká sprostá věc to ode mě byla.
Louis si nespokojeně zavrčel a namířil si to ke dveřím. Prudce je otevřel a vešel. Já ho následovala a prohlížela si vše zevnitř. Vše bylo tiché. Lidé seděli ve třídách a chodby se mohly chlubit klidem a mírem, jaký nastal.
Louis vyšel do jiného patra, kde došel k jedné ze skříněk, kde následně naťukal kód na zámku a otevřel ji. Vytáhl si nějaké učebnice a zase ji zavřel. Došel na konec chodby, kde otevřel bílé dveře a vlezl dovnitř. Vkročila jsem pomalu za ním a rozhlédla se po třídě, kde seděli jeho spolužáci a všichni se mračili na učitele stojícího před tabulí.
„Pane Tomlinsone, jdete zase pozdě," řekl učitel, který se na něho otočil, a na očích mu posedávaly kulaté brýle. Jeho tmavé vlasy měl sčesané dozadu a na sobě společenský oblek. Tvářil se přísně a Louis se beze slova posadil vedle nějakého kluka, který měl vedle sebe volné místo.
Došla jsem k oknu a posadila se na parapet. Jedna noha mi visela ve vzduchu a já s ní houpala. Sledovala jsem učitele, který se přestal věnovat pozdnímu příchodu Louise a místo toho dál vykládal nesmysly, které já jsem odmítala poslouchat. Hleděla jsem z okna a sledovala přírodu, která mě nikdy nezajímala a byla mi ukradená do té doby, než jsem zjistila, co všechno dokáže. Matka příroda je opravdu mocná a jednoho umí perfektně překvapit.
To vlastně ona vytvořila někoho, jako jsem já. Nikdy jsem nevěřila na duchy, nebo na nějaké čáry a kouzla, ale to byla chyba. Tohle mě přesvědčilo, že člověk musí věřit vše. I v to, co si vymyslel sám a posla to do světa.
Čekala jsem, dokud nezazvonilo. Louis pobral své učebnice a bez jediného slova odešel ze třídy. Dorazil ke své skříňce, kde zanechal učebnice a pak se opřel o skříňku. Po chvilce jsem v dáli zahlédla lidi, kterou jsem už jednou viděla.
„Ty pitomče jeden, ještě jedno slovo a víš, co jsem ti včera řekl," vyjel na Louise Luke, který se zamračil, jakmile ho uviděl. „Omlouvám se, brácho, neměl jsem náladu." Luke se na něho zle podíval, ale pak se mu na tváři mihl náznak úsměvu a poplácal ho po zádech. „Jsi můj nejlepší přítel, nerad bych, abych ti musel jednu vrazit. Kroť se, brácho." Louis na to nic neřekl, pouze se otočil na ostatní a ti se na něho spokojeně dívali. Souhra byla jejich dokonalostí.
„Dneska vás všechny oficiálně zvu ke mně domů," řekl Louis, když hodina začala, ale učitel se stále neměl k příchodu. „Co se stalo, že tak najednou? Nikdy jsme k tobě nešli," řekl Harry a zavrtěl se na své židli. Už vím, o co tady šlo. Měl tam nepořádek. A kdo by zval své přátelé do špíny a prachu? Na to jsem se začala šíleně smát, jakmile mi tahle drobnost došla.
Když jsem se trochu uklidnila, tak jsem si stoupla za Louise, který seděl v poslední lavici, a opřela se o zeď. Vážně mě nebavilo čekat, než jim skončí škola za celý den, ale ani mi nic jiného nezbývalo. Musela jsem na něho dohlížet a hlídat ho, aby něco neprovedl. Chránila jsem ho, ale ještě jsem stále netušila, před čím vlastně. I on samotný byl sám sobě nebezpečný, ale existoval i někdo, kdo mu chtěl nějak vážně ublížit?
„Tomlinsone, okamžitě padejte do ředitelny!" křičela na Louise brýlatá dáma, co vysvětlovala látku z matematiky. „Už zase? Tu cestu bych zvládl snad i slepý. Pan ředitel nebude rád, když mě zase uvidí. No tak, nebuďte tak jedovatá. My nemůžeme za to, že vás opustil muž. Je od vás nehezké, když si na nás vybíjíte zlost. Seřvěte ho, ne nás," pronesl Louis a tím jí to tvrdě vrátil. Učitelce se do očí nahrnuly slzy a s brekem vyběhla ze třídy. Uculil se a spokojeně se pro sebe usmál.
„Louisi, ty jsi neskutečný," řekla Dove a pohodila vlasy. Otočila se k tabuli a nehtem si poťukávala do stolu. „Nepovídej. Víš, kolik lidí mi tohle řeklo? Nejsi jediná na seznamu, co má se mnou problém. Nemíním se chovat slušně," pronesl tak odporným tónem, že jsem nevěřila, co slyším. Následně se postavil a otočil se k nim. „Jdu domů. Buď večer přijdete, nebo se opiju sám. Kde bydlím, víte, takže se zatím mějte," řekl a odešel. Rozběhla jsem se za ním a následovala ho do auta. Prudce otevřel dveře a třískl s nimi. Nastartoval, dupl na plyn a vyjel ze školního parkoviště.
„Nikdy se nezavděčím, nikdy!" vykřikl a nadával. Já se koukla do zpětného zrcátka, kde jsem zahlédla jeho oči, ve kterých se mu jasně zračil hněv. Byly tak modré a na něm působily tak jemně. Zvedl zrak, podíval se do něho a já otočila pohled. Jako by tušil, že tam někdo s ním je. Jakoby věděl, že ho sleduji. Jeho tělo se otřáslo a já už se na něho za celou cestu ani nepodívala.
Když jsme dojeli k němu, tak zaparkoval u domu, vystoupil a rychlostí blesku se vřítil do domu. Vyběhl schody a já jenom slyšela bouchnutí dveří. Povzdychla jsem si a posadila se na gauč. Jsou to jeho přátelé. Baví se s ním i přesto, jak se k nim chová. Nezaslouží si je, ale oni přesto drží jednu basu s ním, a to na nich obdivuji - ty jejich pevné nervy vůči Louisovi. Přijdou, určitě přijdou. Co jsem je viděla, nezklamali.
Po dané chvíli, kde jsem jenom tak seděla a přemýšlela, dostala jsem nápad.
Přešla jsem k lednici, kterou jsem otevřela a ona byla plná jídla. Spokojeně jsem si pro sebe zatleskala a vytáhla vše potřebné na to, aby se tu jeho kamarádi pořádně přecpali. Na tohle pohoštění od Louise jen tak nikdy nezapomenou.
Official new part! :D Doufám, že budete spokojení. :) Teď nepřidávám moc často, jelikož se snažím to trochu rozjet, takže bych byla ráda, kdybyste zanechali koment a Vote a popřípadě někomu doporučili, však to znáte. :)) Díky všem, co to čtou. :) Jste úžasní :**
LOVE YOU GUYS! :* <3
ČTEŠ
Despair
Fantasy*Příběh je v korekci.* Dva světy, které se sejdou. Ona nedýchala. Ona byla vyvolená. Ona značí význam. On ubližoval, On měl srdce, ale chladné jako led. On byl chráněn, i přesto, jaký byl. Kapky deště jsou vzpomínky lidstva téhož ste...
