Včera večer se Louis vrátil a měl úsměv na tváři. Netuším, kde byl a ani ho nemíním vyzpovídat. Já jsem se po jeho odchodu sebrala a šla jsem domů, kde jsem zalehla do postele, pak jsem vykoukla z chodby, když jsem slyšela kroky a viděla, jak se Louis směje. Místo, aby šel za mnou do postele, tak si zalezl do jiného pokoje a já si naštvaně lehla na postel a dumala nad tím, komu se povedlo ho tak rozesmát a aspoň na chvíli ho udělat šťastného.
Ráno jsem potkala toho kudrnatého v kuchyni a vypáčila z něho jméno, které mi přišlo vtipné. „Nechápu, co je na tom vtipné," zavrčel a třískl pěstí do stolu. „Robert, netuším proč, ale to není jméno pro chlapa, je to divné a celkem netečné a pro ženy absolutně nepřitažlivé," odvětila jsem mu a pár krát na něho zamrkala. Zamračil se a udělal krok ke mně.„Bodie taky není zrovna světové," zavrčel a já se zasmála.„Ani netušíš, jak je jednoduché tě nazlobit, Roberte."
„V životě na mě nebyl žádný duch tak drzý a nelíbí se mi to. Kurva, ani z daleka se mi to nelíbí, tak už buď konečně zticha a přestaň se smát!" zakřičel a já se na něho tentokrát vážně podívala. „Přestat se smát? Stačí, když se podívám na tebe a mám dost. Hochu, měl by sis zajít do nějaké té vaší společenské poradny, jinak už vážně nevím, co s tebou, Roberte," zakvílela jsem a nahlas se zasmála.
Dnešek bude ještě zajímavý. „Kdybys nespáchala sebevraždu, tak by tě dřív nebo později zabil někdo sám, protože máš dokonalou vlastnost a tou je to, že umíš pěkně každého srát. S tebou bych si nikdy nechtěl nic začínat," pronesl nechápavě a začal se houpat na židličce.
„Řekni mi, kolik si měl holek. Nebo ne, budu hádat. Žádnou, protože žádná netouží po nezkrotném hlupákovi, co se ještě navíc jmenuje Robert." Spokojeně jsem si promnula ruce a dala si je za hlavu. „Ty nás nikdy nemůžeš zachránit, holka," procedil skrze zatnutou čelist a já protočila očima.„To nemůžeš brát až takhle zle."
Byl ticho a já se v hloubi duše nezkrotně smála. „Ty ani netušíš, jak si otravná, šílená a bláznivá a ještě naprosto k ničemu, abych nezapomněl podotknout," oblízl si spodní ret a podíval se na mě. „No, upřímnost ti zjevně nechybí, ale něco ti chybí a to dost. Měl by ses vydat zpátky a najít svůj potenciál, jelikož, ten ti někde utekl. Hodně štěstí s hledáním," odsekla jsem.
„Co to jako má být? Kdo si jako myslíš, že jsi? Vážně, měl by ses na to všechno vykašlat a vrátit se tam, odkud si přišel." Oba dva jsme stočili hlavy a podívali se na Louise, který musel půlku naší konverzace slyšet. „Já mám nápad, co kdybyste vypadli oba dva? Anebo počkat, půjdu já," řekla jsem a tvrdě vstala od stolu.
„Kam jdeš?" zeptal se Louis. „Pryč. Nemám ani na jednoho z vás náladu," odpověděla jsem drze a vydala se do schodů. S těma dvěma nedokážu být v jedné místnosti. Třískla jsem dveřmi a stočila pohled na postel, na které spal Luke. Lehla jsem si na druhou polovinu postele a ruce si dala za hlavu. Pohybovala jsem nohou do rytmu a pískala jsi.
Jestli někdy do toho Společenství půjdeme, tak jsem zvědavá, co nám řeknou tam a kde se vůbec nachází? Vím, že nemají moc času, ale já tam hned nechci. Půjde nám o holý krk a já nechci, aby se něco Louisovi stalo. Co se týče Roberta, je mi úplně jedno, co se s ním stane. Jenom nám předal informace, tak už může jít pryč. Do toho spolku se dostaneme sami. Najdu ten kámen, donesu ho zpět a zase se vrátím. Jenomže, co když to splním a pak zmizím, jak mi předurčila Darnezie?
Teď mám na krku dva úkoly. Hlídat a opatrovat Louise, a ještě najít kámen, který jak se nenajde, bude zničen a vše půjde jednoduše do háje.
Luke se pohnul a já se na něho podívala. Otevřel oči a díval se na mě. No, spíše skrze mě. Podepřel se rukama a prohrábl si vlasy. „Dneska nikam nelezu," zabrblal si pod nosem a lehl si úplně stejně, až na to, že měl na sobě přikrývku.
ČTEŠ
Despair
Fantasi*Příběh je v korekci.* Dva světy, které se sejdou. Ona nedýchala. Ona byla vyvolená. Ona značí význam. On ubližoval, On měl srdce, ale chladné jako led. On byl chráněn, i přesto, jaký byl. Kapky deště jsou vzpomínky lidstva téhož ste...
