Despair

34. Část + Pohled Louise

Pohled Louise

Nenáviděl jsem Bo, za to, co mi řekla. Ranilo mě to, neuměla držet jazyk za zuby, a to byl její zásadní problém. Mluvila, když neměla. Jakmile zmínila, že to, co mi provedla Darlie, jsem si zasloužil, ruply mi nervy. 

Zmizela, řekl jsem jí, ať vystoupí z auta a ona to udělala. Bez jediného slova odešla a už se nevrátila. Luke se mě ptal, co to bylo, ale jenom jsem nad tím mávl rukou a rozhodl se mu neříkat nic z toho, co mi Bo řekla.

Už je to týden, co odešla a já netuším, co s ní je. Chodil jsem normálně do školy, ale ani tam se neukázala. Prozkoumal jsem to i u útesu, ale nebyla tam. Hledal jsem ji, ale jako by se po ní slehla zem. Bál jsem se, že se vrátila zpět, odkud přišla. Přeci jenom, musela být také naštvaná, protože jsem byl také na vinně. Má slova nebyla dvakrát lichotivá. Schovávala se, utíkala přede mnou a já se snažil najít jehlu v kupce sena.

Chyběla mi. Chybělo mi to živo v domě. Nebyla tam a ten dům mi najednou přišel tak cizí. Neměl jsem si s kým povídat, byl jsem naprosto sám. Zůstal jsem sám v domě, který jsem nikdy dříve nevnímal tak tichý.

Chodil jsem za Cleou, ale pořád jsem viděl její tvář. Když jsem se líbal s Cleou, myslel jsem jenom na ni. Zoufale jsem ji potřeboval, ale ona tu při mně nebyla. Chyběla mi její tvář, její vůně, chyběla mi prostě celá a já jsem byl bezmocný, jako ještě nikdy. Vryla se mi do paměti a já na ni nemohl zapomenout.

Nejde to a je to mnohem složitější, než jsem si mohl myslet. Přišla mě chránit a já ji od sebe odehnal. Odešla a nechala mě tu samotného a já to pomalu začal vzdávat. Naděje, že se někdy vrátí, mě pomalu opouštěla. Ten chlad, co se v její přítomnosti zmírnil, nastoupil zpátky a já křičel na celý dům. Volal jsem o pomoc. Tak zoufale moc jsem potřeboval svou Bo.

„Neboj se, brácho, ona se vrátí." Luke mě přátelsky poplácal po rameni a já na něho zvedl svůj pohled. „Nevrátí. Je tvrdohlavější než ty a když si něco umane, tak není šance jí to z té hlavy dostat pryč." „Stejně pořád nechápu, proč ty. Proč zrovna ty. Nikdy jsem nechtěl, aby se s tebou seznámila a ona to mezitím stihla," zahučel a já se zamračil.

„Vadí ti to?" optal jsem se. „Ona je tak jemná a něžná, dobře, někdy měla své chvíle, ale jinak je to moc hodná holka. Ale ty? Ty jsi prostě Louis. Kdybys jí zlomil srdce, přísahám, že bych tě dorazil," zahučel a já se zasmál. „Ji bych ani nedokázal opustit, a když už jo, tak by se mi asi pomstila. Má pěkně nevymáchanou pusu a dovoluje si na mě, jako ještě nikdy žádná," řekl jsem a nepřestal se usmívat. Přesně taková byla, a to jsem na ni zbožňoval.

Nikdy se nenechala do něčeho zlákat a měla svou hlavu. Jiná holka by souhlasila se vším, co bych jí nabídl. Stačilo jedno mrknutí, sladký úsměv a bylo to, ale Bo. Ta se mi akorát vysmála do obličeje. Bylo těžké ji k něčemu donutit. To spíše ona donutila ke všemu mně. Jak to dopadlo s Cleou. Je hodná, hezká a mám ji rád, ale problém je ten, že to není Bo. Líbí se mi, jak je drzá a to Clea nebyla.

Řekl jsem jí, že si jsou podobné, ale asi jsem se tehdy opravdu hodně spletl. Bodie chtěla, ať jsem s ní jenom proto, abych si našel holku a obnovil ten cit, co ve mně ještě je.  Chtěl jsem, aby zůstal chladný a dařilo se mi to, jenomže ten kámen, co mám místo srdce, ničil se, pomalu se rozpadal.

„Možná, že už bylo načase, aby si někdo na tebe otevřel hubu. Ta holka, co ti tak zlomila srdce, byla pěkná potvora, ale Bodie by tohohle nebyla schopná. Dokáže milovat a myslím, že i když je duch, co nemá city, tak ta láska v ní je," řekl a postavil se.

„Třeba se mýlíš, třeba mě vážně tak moc nenávidí. Ty ji ostatně znáš déle než já. Nemohl bys mi něco o ní říct?" zeptal jsem se ho a on se posadil zpět na postel.