Despair

44. Část *Pohled Louise*

Bodie se mě pevně držela a já se usmíval po celou dobu. Byl jsem rád, že mám takovou společnost, jako je ona, i když potom nemohla přijmout fakt, že s Cleou je konec, ale přece, sama mi radila, abych to ukončil nebo ji ještě více raním a měla pravdu. Většinou je to ona, kdo má pravdu.

Jenomže to, co jsem uviděl pak, mě akorát vyděsilo a rozzuřilo zároveň. Nechtěl jsem kazit tuhle chvíli, ale naštvaně jsem Bo od sebe odstrčil a prudce se postavil. Zamračil jsem se a podíval se na Bo, která mě se strachem v očích pozorovala.

Zatnul jsem pěsti a dal se do kroku. Zastavil jsem se u stolu, který měl pootevřenou poslední zásuvku. Já věděl, že si to mám zamknout, ale v poslední době jsem toho měl tolik, že jsem prostě na tohle zapomněl a jak jsem již mohl tušit, bylo to tu. Někdo se v ní přehraboval.

Čapl jsem si a otevřel ji úplně. Krabička, ve které jsem měl uložené tři věci, byla položená jinak, než si pamatuji. Uchopil jsem ji a postavil se s ní. Otočil jsem se na Bodie, která se na mě provinile dívala. „To jsi byla ty, kdo se mi hrabal ve věcech!?" vyštěkl jsem a ona leknutím nadskočila. Cítil jsem, jak se do mě dostává hněv, a to nejhorší, nedokázal jsem ho krotit.

„Promiň," špitla a posadila se dále na postel. „Tvoje blbé promiň si nechej pro někoho jiného! Do prdele, nikdo ti nedal svolení, aby ses mi hrabala ve věcech. Proč jsi to udělala? Měla si k tomu nějaký pádný důvod?" ječel jsem a drtil krabičku v ruce. Byl jsem tak nasraný. Proč to udělala? Rozzuřila mě, hodně, nesmírně moc.

„Chtěla jsem vědět o té holce něco víc a ty si mi nikdy víc neřekl, tak jsem si musela pomoci jinak. Omlouvám se, nechtěla jsem se ti hrabat v soukromí!" zakřičela na mě a zamračila se.

Cítil jsem, jak se ve mně vaří krev a jak nehorázně nasraný jsem. „To si neměla dělat!" zaječel jsem a rukama vyhodil do vzduchu. „Já jenom byla zvědavá. Co znamená to srdce a ta růže a proč sis nechal ten dopis?" začala se vyptávat.

„Buď zticha, Bo. To se nikdy nedozvíš. Vážně si mě nasrala," sykl jsem už trochu klidněji, protože jsem nechtěl na ni v jednom kuse řvát. Já sám nechápu, proč jsem si to nechal. Měl jsem to spálit. Bodie se nikdy význam těch dvou věcí nedozví. Mohlo by ji to akorát vyděsit, a to já nechci. Neměla žádné právo se mi v té zásuvce hrabat.

Nikdy to nikdo neviděl a teď už nejsem sám, kdo o tomhle ví, ale to je mé soukromí a ona neměla nejmenší právo mi do něho lézt.

„Tady nebudu, ne s někým, kdo nehodlá respektovat moje soukromí. Tímhle si všechno podělala," zavrčel jsem na Bodie, která se skácela na postel a mračila se na mě.

Krabičku jsem vrátil zpátky a zásuvku silným nárazem zavřel. Už je mi to jedno, stejně to už našla. Zklamala mě, tohle jsem si o ní nemyslel.

Navlékl jsem na sebe bundu a odešel z mého pokoje. Nechal jsem ji tam - zamračenou, samotnou a doufajíc, že si uvědomí, co provedla.

 Cestou ze schodů jsem se srazil s Robertem.

„Kam tak letíš?" zeptal se a na tváři mu pohrával pobavený úšklebek. „Někde se pravděpodobně zlít. Bolí mě hlava, je mi zle z tebe, z lidí a ze všeho nejvíc je mi momentálně zle z Bodie, co mě tak sprostě zradila. Vlastně byste se k sobě dokonale hodili." 

„Cos jí udělal?" vyštěkl a zatnul pěsti. „Já jí? Nic, nic jsem jí neudělal. Je to spíše naopak. To ona mně. Naštvala mě a víš ty co? Jste pro sebe jako dělaní a nedivil bych se, kdybyste spolu skončili jo a ještě něco. Do toho Společenství si běžte sami. Zvládnete to beze mě, stejně je to jenom obyčejná nudná věc, kterou sis vymyslel. Nějaký kámen, to určitě. Jděte do prdele oba dva," vyprskl jsem mu do tváře a on se zamračil.