Probudil jsem se s šílenou bolestí hlavy a celé mé tělo se mírně třáslo. Žaludek jsem měl jako na vodě a pořád mi v hlavě třeštil hlas od Bo, co dodávalo mé hlavě větší intenzitu.
Ležel jsem na gauči a hodnou chvíli mi trvalo, než jsem se donutil k tomu, abych se postavil. Nakonec se mi to povedlo, ale zamotala se mi hlava a já padl zpět na gauč. Promnul jsem si spánky a nahlas vydechl.
Co to jako mělo být? Vysvětlíte mi to někdo?
Slyšel jsem ji, tak jasně, a tak zřetelně, až mě to samotného děsilo. Proč, přeci jen, proč by volala o pomoc zrovna mně? Věděl jsem, že se lidem umí dostat do hlavy, ale že by to bylo až ta moc silné?
Její hlas by důrazný, ostrý, silně se zařezávající do mé hlavy a já tu otupělost nesnesl. Udělalo se mi mdlo a já upadl do hluboké tmy. Dostal jsem o ni šílený strach, a i když se na ni zlobím, nikdy bych neunesl, kdyby se jí něco stalo. Byla to má kamarádka a zároveň jediná dívka, kterou jsem si dovolil pustit tak moc k sobě.
Odstrčil jsem se rukama a postavil se. Hlava mi třeštila, celé tělo mě bolelo, ale zatnul jsem zuby a udělal pomalu jeden krok a další, další a další. Pokud jsem chtěl zjistit, co se stalo s Bo, musel jsem domů, a to okamžitě. Přeci jen, nechal jsem ji tam samotnou s Robertem a věděl jsem, že to nebyl moc dobrý nápad.
Naštval jsem se na ni a hodně. Narušila mé soukromí, našla ty věci, co jsem si schovával. A ty neměl nikdy nikdo najít. Udělala chybu, ale nemohl jsem se na ni zlobit věčně a už vůbec ne v případě, kdy se jí něco stalo.
Došel jsem do kuchyně a tam se zapřel o kuchyňskou linku. Chvíli jsem zíral před sebe, ale nakonec mi padla hlava dolů a mé oči se střetly s podlahou. Nahlas jsem si povzdychl.
„Louisi, jsi v pohodě?" Otočil jsem se a podíval se na Nialla, který tam za mnou stál a nečinně na mě hleděl. „Jo, je mi fajn." Lež.„Hele, díky, že si mě tady nechal a můžu tě o něco poprosit?" vyhrkl jsem ze sebe a on se zamračil, ale pak přikývl.
Musel jsem zpátky domů a s mou vratkou chůzí by to trvalo věčnost. Podíval sem se na Nialla a ten se na mě mírně usmál.
„A co by to mělo být?" zeptal se.„Potřebuji, aby si mě okamžitě hodil domů. Musím si ještě dořešit nějaké věci."„Moc rád, ale musíš mi slíbit, že budeš odpočívat a už nevyvedeš žádnou hloupost." Niall se na mě přísně podíval a já přikývl.„Tak se mi líbíš," řekl a poplácal mě po zádech. Sykl jsem od bolesti.
„Promiň, nedošlo mi to." „V pořádku," pronesl jsem a pomalu přivřel oči.
„Jak se na tebe tak dívám, mám chuť tě odvést spíše do nemocnice. Vypadáš příšerně, a ještě k tomu fakt, že ses včera tak zřídil a pak mi před očima zkolaboval. Já vím, že to nemáš jednoduché, ale Louisi, nemůžeš se takhle ničit."„Ničemu nerozumíš, Nialle. Prostě mě odvez domů a já ti časem vše vysvětlím," řekl jsem, aby se trochu uklidnil a přestal vyzvídat. Neměl jsem náladu mu vykládat o tom, co se momentálně děje v mém životě.
Niall zastavil před mým domem a já se na něho podíval.„Díky."„Louisi, já netuším, co se to s tebou v poslední době děje. Nemám ani v plánu od tebe vyzvídat, ale já a ostatní tu jsme pro tebe. Jsme tví přátelé, a i když se to možná někdy nezdá, jsi fajn chlap, tak se trochu hlídej."„Díky, Nialle." Věnoval jsem mu malý, unavený úsměv a vystoupil z jeho auta.
Někdy se sám sebe ptám, čím jsem si ty kamarády jen zasloužil.
Vytáhl jsem klíče, otevřel dveře a všiml se, že v předsíni nic nebylo na svém místě, vše leželo poházené na zemi a já se na to zmateně podíval.
ČTEŠ
Despair
Fantasy*Příběh je v korekci.* Dva světy, které se sejdou. Ona nedýchala. Ona byla vyvolená. Ona značí význam. On ubližoval, On měl srdce, ale chladné jako led. On byl chráněn, i přesto, jaký byl. Kapky deště jsou vzpomínky lidstva téhož ste...
