Despair

36. Část + Pohled Louise

Proběhla jsem předsíň, ve které viselo zrcadlo a na věšáku lpěly bundy.

Vešla jsem do jádra domu a můj zrak padl na gauč, kde se na sebe lepilo několik lidí. Poznala jsem Dove, která seděla Harrymu na klíně. Vedle nich po levici posedával Liam a žmoulal v ruce cigaretu. Niall měl v ruce hrst brambůrek a cpal se. Zayn zíral prázdně před sebe a já zrakem hledala Louise, který se mezi nimi nenacházel.

Vešla jsem dále do útrob domu.

Louis seděl na židli a na něm obkročmo Clea, která se usmívala. Louis otočil hlavu a podíval se na mě. Nadhodila jsem falešný úsměv. Vrátil mi ho a nalepil se na Cleu. Jemně jí skousl ušní lalůček a mnou projela vlna nepříjemného pocitu. Bez jediného pohledu jsem je obešla a zamířila si to do horního patra. První dveře, co jsem objevila, jsem otevřela a vlezla do místnosti. Posadila jsem se na postel a ruce složila do dlaní.

„Máš na výběr. Vždy budeš mít. Buď půjdeš se mnou a vrhneš se do toho po hlavě anebo tu nějaký čas ještě pobudeš s Louisem a budeš ho chránit a dělat, že se nic nestalo, ostatně, říct mu to musíš." Zvedla jsem hlavu a zadívala se na toho kudrnatého kluka, co mě dnes dvakrát přidusil.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se. „Zase se hloupě ptáš. Raději mi odpověz. Nejsem moc trpělivý," pronesl drze. „Toho jsem si stihla všimnout. A přitom by stačilo se jednou nadechnout a pořádně vydechnout, pak by ti nervy možná pracovaly lépe. Zkus to a věř, kamaráde, že nejsi o nic víc než já," řekla jsem mu a on se nebezpečně blízko přiblížil.

„Takhle bychom si asi nerozuměli," zašeptal a v tu chvíli se rozletěly dveře a můj zrak padl na Louise, jak si nás dva prohlíží.

„Kdo to jako je?" vyjekl a dveřmi za sebou doslova třískl tak, že se celé zatřepotaly. „Vysvětlím ti to, hlavně se prosím tě uklidni," řekla jsem prostě a odstoupila od toho protivného kluka, co se mi snažil opravdu zajímavým způsobem vysvětlit, že existuje ještě jiný svět.

„Tady je někdo žárlivý, no tak, kotě, řekni mu, jak to je." Ten kluk si sprostě oblízl rty a jedním tahem si mě k sobě přitáhl. Pevně mě sevřel v náručí, že jsem byla ráda, že dýchám. Nejistě jsem se podívala na Louise, který od zlosti celý zrudl.

„Jak to je? Mám mu říct to, jak máme hledat nějaký zbytečný kámen nebo to, jak moc tě nesnáším?" zeptala jsem se a nevinně se usmála.

Ještě více mě sevřel a zavrčel. Úsměv se mi ještě více rozšířil z toho, jak jsem ho pěkně naštvala. „Jaký kámen? A ty si jako kdo?" vyjekl a ukázal na něho prstem. „Jsem kluk tady od tvé kamarádky," odpověděl, než jsem stihla něco říct. „Kluk? Že o tom nic nevím a jak to, že ji vidíš?" ptal se dále Louis a já sebou začala škubat. Po chvíli jeho stisk povolil, ale pořád mě držel natolik silně, že jsem se z jeho sevření nemohla dostat.

„Věř mi, jsem mnohem něco lepšího než ty. Mám větší moc a věř, že stejně jako já, nejsi obyčejný člověk, jinak by si tuhle nádhernou dívku neviděl," pronesl. „Sklapni už a pusť mě. Vždyť neznám ani tvoje jméno," zasyčela jsem a začala sebou škubat.

Nadzvedla jsem nohu a kopla ho, jak nejsilněji jsem mohla. Vyjekl a pustil mě. Okamžitě jsem od něho odstoupila a schovala se za Louise, kterého jsem se zezadu chytla. Přitiskl si mě k sobě a já nakukovala přes jeho rameno.

„Asi těžko budeš její kluk, když tě tak odbila. Nechej ji na pokoji. Ona je moje a nikoho jiného už nebude," sykl Louis. Já si obmotala ruce kolem jeho pasu a více se na něho nalepila. „Ale, podívejme se. Neměl by si náhodou bránit svou holku a ne mojí?" provokoval a já toho měla plné zuby. Odstoupila jsem od Louise a udělala krok k němu.