"Neboj se, tohle se ti nestane..."

#2 Představme se!

"...Jméno, způsob sebevraždy a její důvod. Rachel, mohla bys prosím začít? " Pronesl Jim. Klasický průběh seznamování ve skupinách. Za tu dobu co jsem tady se to už dělo tolikrát...

"No tak dobře... " Povzdechla si Rachel a lokty se opřela o kolena. Rachel byla asi nejuzavřenější z celého kroužku a nesnášela představování. Vlastně si chovala odpor v jakémukoli komunikování s lidmi. Byla trošku zvláštní, ale těžko byste tady v léčebně hledali někoho normálního. "Jsem Rachel, je mi 16, ve 14 jsem si podřezala žíly. Nebylo to naschvál. Vlastně jsem se už skoro půl roku řezala a jednou jsem holt řízla moc hluboko. Bylo to krátce po tom, co mému bratrovi diagnostikovali tu zasranou nemoc. Dali mu jenom tři měsíce života. Nakonec ale zemřel už po dvou měsících." Pronesla s naprostým nezájmem. Já jsem však věděla, že je to jen hraný nezájem, protože nechce ukázat emoce. Všechno ji to hrozně žere. Ostatně jako nás všechny, ale většina už se s tím stihla vyrovnat.

"Já jsem Tom. Je mi 16 a v 15 jsem se pokusil otrávit nějakým čistícím prostředkem. Bylo to měsíc po tom, co umřela babička na infarkt. Máma na mě neměla čas, takže jsem žil celé dětství u babičky a měl s ní hodně blízký vztah. Jsem tady asi třičtvrtě roku." Tom je celkem fajn, ale je ještě mladý a ve spoustě věci naivní. Prostě takové malé blonďaté tele.

"April" Řekla stroze černovláska sedící vedle Willa. Taková emo psychopatka. "Je mi 15 a ve 14 jsem se pokusila o sebevraždu. Proto mě zavřeli na psychárnu. Jsem z děcáku, rodiče na mě srali. Od nějakých 10 jsem se sebepoškozovala. Většinou jsem si sirkou nebo zapalovačem pálila ruce. Jednou jsme v děcáku měli vaření. Perfektní příležitost pořezat se." Celou dobu se usmívala... Ta holka mě vždycky děsila

"Jmenuju se Jake. Je mi 16 a někdy v 15 jsem se zkusil oběsit. Našel mě táta a zavolal sanitku. Udělal jsem to proto, že doktoři zjistili, že to s čím se máma už půl roku léčila jako se zánětem ledvin, je ve skutečnosti rakovina. Byli líný ji udělat nějaké testy dřív, protože si mysleli, že si vymýšlí." Všichni máme skoro stejný příběh, vlastně proto jsme v jedné skupině, abychom si porozuměli.

Pak následovala Lucy, té je 16 a v 15 zkusila skočit pod vlak, naštěstí ji někdo stihl zastavit. Bylo to po smrti jejího milovaného dědy.
Další byl David. Ten je tu o něco déle než já, ale ne o moc. Je mu 15 a někdy kolem 13 skočil z mostu do řeky, vylovil ho nějaký plavčík z nejbližší lodi. Bylo to krátce po tom, co se jeho matce narodilo už mrtvé dítě. Pak mluvil Patrik a teď byla řada na mě.

"Já jsem Tara. Za pár týdnů je mi 18 a zbývá mi posledních pár týdnů terapie. V 16 jsem se předávkovala antidepresivy. Rodiče měli těžkou autonehodu, táta na místě umřel a máma je do dneška na přístrojích bez šance na přežití. Bratr, který se o mě měl starat se krátce na to oběsil. Našla jsem ho já." Řekla jsem s klidem. Byla jsem už zvyklá o tom mluvit. Po celou dobu představování na mě koukal Will. Párkrát jsem se s ním střetla pohledem. Jeho oči byli bez výrazu a pořád na mě jen tak zíral.

"Tak jo, už jste se tak nějak představili, takže přejdeme k dnešní terapii." Promluvil nakonec Jim a já k němu zvedla oči. Většinou je to to samé, říkáme si své pocity a různé důvěrnosti. Svěřujeme se sobě navzájem a jen tak si skupinově povídáme. Má nám to pomoct se vrátit do normálu, vyrovnat se se svými problémy a naučit se lépe komunikovat. Někdy se věnujeme umění a to byl zrovna dnešní případ. "Barvy, plátno a vaše emoce na něm. Máte něco málo přes hodinu času, tak do toho." Zadal nám jednoduše Jim a povzbudivě se na nás usmál. Většina mu úsměv oplatila, pak jsme se zvedli a šli do zadní části společenské místnosti, kde byl výtvarný koutek.

Dneska mám výjimečně jednu z těch lepších nálad, takže se ji asi pokusím přenést do nějaké abstraktní čmáranice, jako to většinou dělávám. Možná zkusím nějakou tu krajinu, ale uvidím, co z toho vznikne.

Po hodině jsem měla prakticky hotovo. Byla to taková rozmazaná krajina. Žádné umělecké dílo, ale na to tady nehrajeme. Možná to působilo více pesimisticky než jsem chtěla...

Většinou jsme si obrazy mezi sebou vyměnily a nechali na památku a ani teď to nebylo výjimkou. Nechali jsme je tam a vydali se do pokojů. Rozebírání obrazů bylo většinou anonymní. Prostě jsme si každý mohli přijít když tam nikdo nebyl a vybrat si ten co se nám nejvíc líbí. Počkala jsem tak 15 minut a pak si šla nějaký vybrat. Můj obraz už tam nebyl, většinou si ho bral Patrik a teď se nejspíš nestalo jinak. Obrazy byli celkem zajímavé, některé veselejší, ale některé možná až moc depresivní a psycho. Nejvíc mě zaujal jeden obraz, na kterém byla loď uprostřed vln. Nejsem si jistá kdo ho maloval, ale na tom nesejde.

Vzala jsem si ho a uložila k ostatním obrazům, které jsem měla na pokoji. Do večeře mi zbývala ještě asi hodina, takže jsem si sedla na svou ustlanou postel a chtěla si vzít svoji rozečtenou knížku, kterou jsem si nechala na nočním stolku. Nebo snad ne? Počkat, kde sakra je? Nikam jinam než na ten stolek ji nedávám, ale stejně zkusím pokoj prohledat.

Neúspěšně. Ani ve skříni, ani v psacím stole, prostě nikde. Napadlo mě se ještě zajít podívat dolů do společenky, jestli jsem ji tam náhodou nezapomněla i když mi to přijde jako blbost, protože ji ven z pokoje nikdy nenosím.

Byla tam. Prostě tam jen tak ležela na stole. To se mi snad zdá... Vzala jsem ji a šla si zpátky na pokoj číst. To, že je záložka na jiné stránce než kde jsem skončila, jsem v tu chvíli neřešila. Nepřišlo mi to důležité.

Konečně nastal čas večeře a já se vydala do jídelny. Bylo tady několik stolů s deseti židlemi. Sedáme si tady po skupinkách podle terapií. Je to tu tak zařízené abychom se neuzavírali do sebe a trávili čas s ostatními. Já si jako obvykle sedla vedle Patrika a povídali jsme si. Celou dobu jsem na sobě cítila cizí pohled, ale tím, že jsem se na dotyčného podívala se mi jenom potvrdilo mé tušení. Will, kdo jiný...

Tak, máme tu další část. Věci, které se teď zdají jako drobnosti, se můžou stát velmi zásadními. Will je celkem podivín. Má k tomu nějaký přesnější důvod? Proč Taru tak hypnotizuje pohledem? Čas možná ukáže... Můžete se těšit na další díl
Vaše Her💞🌿