"Neboj se, tohle se ti nestane..."

#8 Co bude dál?

"Tak teda dobrou." Usmála jsem se. Teď už jsem opravdu došla ke dveřím a poslední co jsem slyšela byly jeho slova 'dobrou Tar'. Takhle hezky se mi už dlouho neusínalo.

Další ráno. Toto ale bylo jiné než ta ostatní. Narozdíl od ostatních jsem dneska měla skvělou náladu a asi vám ani nemusím vysvětlovat, co ji způsobovalo. Nadšení ze mě opadlo hned po tom, co se zapnulo mé racionální myšlení. Jak to teď vlastně bude? Co když to Will bude chtít zapomenout? Znamenalo to pro něj vůbec něco? To z nás teď jako bude pár nebo to prostě nechá být jakoby se to nikdy nestalo? Vlastně ani sama netuším, jestli bych teď chtěla vztah. Co si budeme - William je nádherný. Je to přesně ten kluk, který projde kolem skupinky holek a na to místo může najet úklidová četa s mopem. Ale je to někdo, s kým bych chtěla mít společnou budoucnost? Je milý, obětavý, hodný, srdečný a všechny tyhle skvěle věci, ale známe se opravdu krátce, nemůžu ho znát perfektně.

Všude je to prokleté ale... Radši jsem se vykašlala na polemizování, hodila na sebe legíny s tílkem, vykonala ranní hygienu a šla na snídani. Je něco kolem osmé, takže už v jídelně není moc lidí, protože je všední den a většina je ve škole. Spolu se svou snídaní jsem si to namířila k našemu stolu, abych se mohla v klidu nasnídat. U stolu nikdo neseděl, takže to vypadá na vskutku klidnou snídani.

Ten klid narušila až vysoká postava ve dveřích mířící přímo k našemu stolu s pohledem upřeným přímo do mých oči a úsměvem na tváři. Ať už jsem chtěla nebo ne, tak se mi koutky při pohledu na něj taky skočili směrem vzhůru. Nevěděla jsem, jak bych se měla v tuhle chvíli zachovat, takže jsem se rozhodla vyčkávat na to, jak se zachová on. Nebudu vám lhát, překvapilo mě, když se ke mně nahnul přes stůl s polibkem věnovaným na moje čelo. Jak romantické.

"Dobré ráno Tar" Sedl si na židli hned naproti mě.

"Dobré Willy" Popřála jsem mu se stálým úsměvem na tváři. V břiše si mi pohrávalo hejno motýlků. Bože Taro a ty že máš být skoro za týden dospělá?! Chováš se jako puberťačka.

"Jak ses vypsala?" Kdyby se mě takhle zeptal kdokoli jiný, tak je mi hned jasné, že ho to nezajímá a ptá se jenom ze slušnosti. Jenomže ve Willově hlasů byl vskutku slyšet podtón zájmu. Kdyby to šlo, tak se usměju ještě víc, ale to už bych si asi rozervala tváře.

"Moc dobře" Řekla jsem popravdě. "A jak se tobě spalo?" Zeptala jsem se zaujatě. On se jen drobně uchechechtl, než mi odpověděl.

"Po polibku na dobrou noc... No jak asi?" Tváře mi jako na povel zrudly a já se zadivala dolů, aby to alespoň nebylo tak okaté. Pak nastalo ticho, ale né takové to trapné, prostě takové nádherné ticho. Po chvíli Will uchopil mou ruku do své a začal si ji prohlížet. Zaraženě jsem sledovala svou ruku v té jeho a po chvíli jsem se musela lehce zasmát, když ji začal dokonce otáčet a prohlížet si ji.

"Co to děláš?" Zeptala jsem se ho stále se smíchem. Vypadal zamyšleně a to zároveň působilo hrozně vtipně.

"Máš krásný smích, řekl ti to už někdy někdo?" Konečně zvedl pohled od mé ruky a zadíval se mi do tváře, která do chvíle znovu zrudla.

"Děkuju a ne, tohle mi ještě nikdo neřekl." Zadívala jsem se mu do očí tak jako on mě. Stále držel mou ruku ve své, tak jsem se rozhodla si s ním proplést prsty. Bylo mi s ním sice fajn, ale škola nepočká a já musím dnes dopoledne na nějaké online konzultace, takže jsem svou ruku vyprostila z té jeho a postavila se.

"Budu muset Wille, mám ještě dneska nějaké konzultace. Musím tam, je to kvůli maturitě."

"V kolik ti končí konzultace? Mohli bychom spolu jít na oběd." Řekl a znovu se natáhl pro mou ruku. Pořád netuším jak na tom spolu jsme, ale tohle jeho chování se mi líbí. Jeho slova mě donutila se usmát.

"Končí mi o půl jedné."

"Dobře, stavím se pro tebe na pokoj, měj se Tar." Vzala jsem do ruky svůj talíř od snídaně, abych ho mohla odnést mezi špinavé nádobí. Na rozloučenou jsem mu jenom mávla rukou. Úsměv mi dnes z tváře asi jen tak nezmizí, protože jeho chování je hrozně milé a roztomilé. Nikdy se ke mně takto nikdo nechoval.

___

Připojovala jsem se na notebooku na dnešní už třetí, ale zároveň poslední konzultaci. Na odpoledne tam mám asi ještě nějakou práci, protože musím dovypracovat posledních pár maturitních otázek, abych to neměla nechané na poslední chvíli.

Čtyřicet pět minut jsme rozebírali průběh maturit, aby nás potom nic nezaskočilo. Učitel nás uklidnil, že více nervózní než studenti jsou vždy učitelé, takže se prý nemusíme tolik bát. No na mě stejně den před tím dopadne extrémní úzkost, protože se už od malička ze všeho hrozně nervuju.

Odpojila jsem se z hodiny a rozhodla jsem se vypnout a uklidit notebook rovnou do obalu. Stihla jsem to přesně ve chvíli, kdy se ozvalo zaklepání na dveře. Will je nejspíš tady. Na tváři se mi naprosto samovolně usadil opět naprosto upřímný úsměv. Rozešla jsem ke dveřím, abych mu je otevřela, ale než jsem ho stihla aspoň pozdravit, obtočily se kolem mě jeho ruce, které si mě vtáhlý do obětí, což mě donutilo trochu vypísknout a následně se znovu nahlas zasmát.

"Ahoj Tar." Řekl, aniž by se ode mě odtáhl. V jeho hlase byl zřetelně slyšet úsměv, který měl, jak jsem odhadovala, na tváři.

"Ahoj Wille. Příště mě zkus na takové přivítání aspoň upozornit předem. Víš, ono je to celkem děsivé když otevřeš a první co se stane je, že tě někdo vezme do náruče." Zasmála jsem se znovu. Poslední dny je mi fajn. Hrozně moc fajn.

"No prosím! Člověk chce být romantik a ty to ani neoceníš." Naoko uraženě se ode mě odtáhl.

"Ale kdopak to tady má nafouklé tvářičky, co Willíku?" Natahla jsem ruce abych mu mohla tváře poplácat a naschvál použila oslovení jako kdyby mu bylo tak osm.

"Willíku? Tak tohle ti nedaruju Taro!" Netuším, jak se mu to povedlo, ale najednou si mě vyzvedl do náručí a začal mě lechtat. No ono zas tak složité asi nebylo, když je o dvě hlavy větší než já... Jak sakra přišel na to, že jsem asi ten nejlechtivější člověk na planetě?! Ječela jsem, smála jsem se jako šílená a on se smál se mnou. Ani jeden z nás si nevšiml přicházejícího Jima až do té doby, než promluvil. Will mě když uslyšel jeho hlas postavil zpátky na zem, ale úsměv mu z tváře nezmizel, stejně jako mě. Překvapilo mě ale, že si obmotal ruku kolem mého pasu, aby si mě přitáhl blíž. To je tak hezké...

"Copak to tu máme? Nějaké násilí ve vztahu? Manželská poradna tady na budově je taky, kdybyste chtěli." Pobaveně na nás mrknul jedním okem a na tváři si mu pohrával stále ten jeho úšklebek.

"Jime!" Na oko naštvaně jsem se na něj obořila, ale on se jen otočil a se záchvatem smíchu odešel do svého pokoje. S Willem jsme se na sebe taky podívali a ani jeden jsme se záchvatu neubránili. Propletli jsme si ruce a se stálým smíchem vyrazili konečně do jídelny. Takže teď jsme jako pár?

...

Ahoj všichni🙌
Hlásím se zase po dlouhé době s novým dílem, tak doufám, že jste si ho aspoň užili.
Zatím to působí dost přeslazeně, nemyslíte? Zvrat nastane brzy, nebojte se, neplánuju pokračovat v bezchybné pohádce dvou obyčejných lidí.
Máte tušení co by se mohlo stát? Podělte se o něj se mnou v komentářích, budu jen ráda.
Mějte se krásně a užívejte života✋
Vaše Her💫🌿