"Neboj se, tohle se ti nestane..."

#1 Od začátku

Můj život byl vždycky normální. Vždycky. Vyrůstala jsem ve šťastné kompletní rodině celých 15 let. To až potom se všechno pokazilo. Rodiče vyráželi do divadla a mě nechali s bratrem doma. Nečekali jsme to co se stane. Nikdo to nečekal. Tohle se přeci děje jen ve filmech, že? Taky jsme si to mysleli. Až do toho osudného večera jsme o tom byli přesvědčeni.

Kdyby mi někdo pár let zpátky řekl, že můj otec zemře a moje matka skončí na LDN na přístrojích s v podstatě mrtvým mozkem po těžké autonehodě, asi bych se mu vysmála, protože tohle se přeci nestane, ne mě.

Ale i tak se to stalo. Po smrti otce se o mě měl starat můj starší a v té době už i dospělý bratr. Můj milovaný bratr Ted. Ale ten je teď taky mrtvý. Neunesl to a krátce po té nehodě se oběsil. Našla jsem ho já, bylo to to nejhorší co se mi kdy v životě mohlo stát. Nikdy na ten pohled nezapomenu a taky mu to asi nikdy neodpustím. Nechal mě v tom tady samotnou...

Máma leží už pár let v nemocnici s téměř nulovou šancí na přežití, táta je mrtvej a Ted taky.

Po tom co umřel Ted, jsem měla žít s prarodiči, ale jednou jsem měla takový zkrat. Prostě toho bylo už moc a já na to byla úplně sama. Chtěla jsem za nimi. Chtěla jsem už konečně od všeho klid. Proto jsem se ve svých 16 taky pokusila o sebevraždu. Až zpětně mi došlo, jak moc to bylo sobecké.

Po tom co jsem se zotavila ze svých zranění mě převezli z nemocnice rovnou do psychiatrické léčebny, kde jsem vlastně i teď, ale už tu dlouho zůstávat nebudu. Terapii mám skoro dokončenou a snad i úspěšně. Za pár týdnů mi bude 18 a mě odsud pustí. Konečně! Ne, že by se mi tu nelíbilo, to ne. Jsou tu na nás všichni hrozně milí a v našem kroužku si i celkem rozumíme. Opustit to tady bude asi trochu bolet, protože to tu byl na skoro 1,5 roku můj "domov", ale i tak už se chci konečně postavit na vlastní nohy a za svých předešlým životem udělat tlustou čáru.

Za půl roku mě čeká maturita. Po maturitě si chci najít nějakou práci. Nejradši bych dělala to co mě vždycky bavilo. Dorty a obecně cukrářství miluju už od malička, vedla mě k tomu moje maminka. Vzpomínám si, jak jsme vždycky společně míchaly těsto a ona mě pak učila to zdobit. Tolik dortů jsme spolu upekly a vždycky jsme pak až do noci uklízely kuchyň, protože byla mouka až na poličkách. Bylo nám krásně.

Setřela jsem si slzu z tváře a zamrkala, abych zahnala ty další. Zase jsem se až moc zamotala do svých myšlenek... Tohle se mi nesmí stávat nebo do toho spadnu znova a to nechci.

Zvedla jsem se ze své postele, na které jsem do teď seděla a vyrazila na dnešní sezení s naším "sebevražedným kroužkem" jak mu s oblibou říkáme. Náš kroužek se skládá asi z 8 lidí co se kdysi pokusili spáchat sebevraždu z podobných důvodů jako já. Na dětském oddělení psychiatrie je takových skupinek několik, ale v každé jsou lidi s jinými problémy. Já jsem tu z naší skupinky asi nejdéle a nejnovější člen našeho kroužku je tu jen asi tři měsíce.

Vyrazila jsem ze svého pokoje dolů do naší společenské místnosti, kde už seděli skoro všichni kromě Jima (to je náš psychiatr). Posadila jsem se na židli mezi Rachel a Patrika. Rachel je tu už něco přes rok, ale moc s nikým nekomunikuje. Patrik je nejnovější člen naší skupiny a je mu 17 stejně jako mě.

"Ahoj Taro" Usmál se na mě, když si mě všiml. Je milý a celkem si rozumíme. Dalo by se říct, že jsme tady nejlepší kamarádi. Patrik se pokusil přiotrávit výfukovými plyny po tom, co jeho matka zemřela na rakovinu žaludku. Našel ho jeho starší bratr a zavolal mu záchranku. Díky němu je teď tady.

"Ahoj Patriku" Řekla jsem a úsměv mu oplatila. "Jim má dneska zpoždění, to se moc nestává." Poznamenala jsem a oba jsme se trochu zasmáli. To už ale do dveří vcházel právě Jim, ale nebyl sám...

"Ahoj, omluvte mé zdržení, ale přijímal jsem nového člena do našeho kroužku. Tohle je William" Řekl a otočil se na něj. "Mohl bys nám o sobě něco říct? A prosím o maximální upřímnost a otevřenost, v kroužku nemáme moc tajemství."
Můj pohled jsem měla stále na tom klukovi. Byl vysoký, měl tmavé hnědé oči a světlejší hnědé rovné vlasy v takovém upraveném rozcuchu. Co si budem, byl celkem hezký. Přejel pohledem všechny v místnosti a zastavil se u mě. Chvíli jsme jen tak udržovali oční kontakt než se rozhodl si sednout na jednu z volných židli a začít konečně mluvit.

"Jsme William, jak už jste slyšeli. Je mi čerstvě 18, ale zbývají mi poslední týdny terapie, které chci dokončit. Před rokem jsem se pokusil o sebevraždu stejně jako vy všichni ostatní. Bylo to po tom, co se moje sestra zabila na motorce s jejím přítelem. Rodiče nemám, nechali nás s Clare v dětském domově když mi byli 4 a jí 9. Když dosáhla dospělosti, zažádala si o svěření do péče a od té doby jsem žil u ní. Když mi volali z nemocnice, že nepřežila operaci, přepráškoval jsem se. Kdyby mě nenašla sociální pracovnice, která mě původně měla odvést zpátky do domova, už bych tady nebyl." Řekl a celou dobu se mnou při tom udržoval oční kontakt. Neměla jsem potřebu projevovat lítost. Všichni jsme si něčím takovým prošli a lítost je to poslední, co vám může pomoct. Spíš vám naopak ještě víc ublíží.

"Fajn, o Willovi už teď víte všechno podstatné, ale on o vás neví nic, takže to vezmeme dokola jako vždycky. Jméno, způsob sebevraždy a její důvod. Rachel, mohla bys prosím začít? " Pronesl Jim. Klasický průběh seznamování ve skupinách. Za tu dobu co jsem tady se to už dělo tolikrát...

Tak jo, rozhodla jsem se napsat nový příběh a tentokrát z úplně jiného "soudku". Jak se Vám zatím líbí? První dojmy? Budu ráda za každou reakci.

Vaše Her💞🌿