Iluze večerních snů

Svoboda

Sladká melodie její, stáhla mě k sobě.
S naivní poddajností, odříkávala mi klidně.
Tu říkanku co od dětství tak dobře znám,
tu co si tak ráda připomínám.
Tenkou nitkou cítím se svázána,
pro blaho druhých obětována.
Proč ale zrovna já to mám být,
když jiní dávno už nechtějí tu být.
Za život svůj však já chci se ještě bít,
a nespokojit se jen s tím, že bdím,
či snad sním a po světě tu sama bloudím?
Avšak jedna otázka stále srdce mi svírá
zda život, zda ten smysl má
a nebyla to jen iluze pouhá.
Už přestávám se smrti bát,
přesto umírání to nedá mi spát.