Smrt mě volá ze záhrobí,
tak sladce jako ještě nikdo jiný před ní.
Nechápu jak mohla jsem dříve žít.
zda se dá, to takhle říct a zda jsem to mohla ovlivnit.
Slibuje, že lépe bude,
že s ní já líp se budu mít
a ne jen dál živořit.
Pro druhé přítěží jsem byla,
kdy sotva věděli, že nejsem jen okenní šmouha.
Co stačí smýt?
Nebo nijak neřešit.
Smrt to je mé vysvobození,
to je to, co já už tak dávno chci.
Svobodná jako pták odletět v dáli
a na duši nemít už žádné šrámy.
ČTEŠ
Iluze večerních snů
Poesíaaneb střet s realitou Básně plné iluzí, směšné reality a posedlostí vlastních představ.
