Nitro - Boží poslové

Nikdo je nezná

Na Nebesích

Víla jménem Život pohlédla na Lilith, nebeskou Královnu, ochránkyni životů a matku pánů živlů. Vypadala ustaraně, jakoby stále nemohla pobrat, co se stalo.
Život nasucho polkla. "Nitro existuje dál. Král Stephen sedí na trůnu, ovšem ne sám. Má manželku, krásnou ženu jménem Gili. Král Slunce, žije v Království u Lipské řeky a je Královým poradcem. Celý svět si myslí, že to on započal život v Nitru. Uctívají ho jako samotného Boha."
"A co mé děti?" Zeptala se Lilith a pohlédla ven na Bílé město.
Život si povzdechla. "Nikdo si je nepamatuje a zatím se mi je ještě nepodařilo najít. Lidé na ně dočista zapomněli. Myslím si, že jediný, kdo o nich ví, je Slunce. Ale nikomu o nich neřekne. Chce, aby tohle byla pomsta za to, co mu udělali. I nadále se nechá provolávat za Boha, má paní. Nikdy nepřestane."
"Ale mé děti jsou mocné, zvládli dokonce i moc korun, proč se mu nemohou postavit?"
"Protože i kdyby to udělali, lidé v ně nezačnou jen tak věřit. Budou pro ně vrazi, kteří zabili jejich milované Slunce. A tvé děti to vědí. Jediná jejich možnost je tohle všechno vyřešit a zajistit, aby si obyvatelé Nitra vzpomněli."
Lilith zavrtěla hlavou. "To nemohou. Udělal to Pán Bůh. Myslel si, že je to jediná možnost..." Lilith se zdrceně zasmála a pohlédla na Život. "...Oni se tam na zemi pozabíjejí. Nebyli spolu po milénia. Už dávno nejsou jeden tým. Každý z nich je tak jiný a tak...." Zlomil se jí hlas.
Život k ní pomalu přistoupila. "Ale ty máš moc je dostat zpět na Nebesa, má paní, není to pravda? A nebo si promluv s Pánem Bohem. On na tvá slova dá."
Lilith zavrtěla hlavou. "Ne. Už ne. Myslí si, že nechat Nitro zapomenout byl geniální nápad."
"A opravdu si lidé Nitra nějak vzpomenout nemohou?"
"Existuje kouzlo. Nesmírně složité kouzlo, jež by jim dokázalo vrátit paměť. Ale na to by museli mé děti spolupracovat a to je něco...." Lilith si povzdechla. "...Něco, co mé děti nedokážou."

Král Stephen seděl na trůnu a prsty jemně poklepával do opěradel. Slunce pokrčil rameny. "Za zkoušku to stojí."
Stephen si povzdechl. "Ne, to nestojí. Je to příšerný nápad."
"Není, Tvoje Výsosti. Když otevřeš brány měšťanům, mohou ti dát víc přízně, než si myslíš."
"Ale vždyť jsou to vesničané. Znají jen pole a dobytek. Nebude jim líp na otevřené krajině? Někde, já nevím, na Sine Populo?"
Slunce se pousmál. "Odpusť mi mou troufalost, ale Sine Populo je jen pláň bez života. Tady ve městě jim bude líp."
"A to ti řekl kdo?" Obořil se na něj Stephen.
Slunce se usmál. "Z té božské výšky vidím spoustu věcí. Jako třeba nespokojenost vesničanů na jejich polích. Oni nemají co jíst, Tvoje Výsosti."
Ovšemže to nebyla pravda. Slunce jen chtěl vpustit do města co nejvíce prostých lidí, aby mohl najít drahé boží posly. I když, byli to pořád boží poslové?
Pán Bůh mu dal jednoduchý úkol. Najít a poslat zpět. Ale to je nejdřív musí najít a to byl trochu problém. Páni živlů se propadli do země. Už měsíc o nich neslyšel ani slovo a to na to měl své lidi. Je pravda, že takové věci uměl zajišťovat lépe než kdysi Oheň.
"Tak dobře. Jak chceš, pokud to tak chtějí, udělej co musíš. Teď, bych se rád vrátil za svou ženou, pokud mohu?" Řekl Stephen sarkasticky, zvedl se a odešel.
Slunce se usmál a nenápadně se vytratil k vojákům, kterým nařídil vpustit vesničany do města.

Harry pohlédl na Bena a nalil mu další pivo. "Co pohledáváš tak daleko od hlavního města, kamaráde?"
Ben se zasmál a dlouze napil. "To víš, vzduch je tu čistší, tráva zelenější a jídlo mnohem lepší." Rozesmál se a Harry se k němu přidal.
"Určitě tě ta tráva udělá velmi šťastného." Řekl Harry a na svého přítele mrkl. Nikdy nemluvili o tom, co Ben skutečně v Centru dělá. Harry si myslel, že pašuje zbraně, ale jistě to nevěděl. Bylo mu to jedno, Ben byl správnej chlap.
Harry kývl do rohu místnosti a Ben se tím směrem otočil. "Nevíš, kdo to je?"
Ben pohlédl na osobu v otrhaném plášti a zavrtěl hlavou. "Nemám tušení."
"Snesu opilce i vrahy, ale co opravdu nesnesu, jsou žebráci." Řekl rozhořčeně Harry, odhodil hadr, kterým zrovna utíral pult a vydal se k postavě.
Postava stála opřená o zeď, s kapucí tak hluboko v čele, že jí nebylo vidět do tváře. Na sobě otrhané hadry a boty s dírami.
"Hej! Vypadni odsud!"
Postava zvedla hlavu a Harry se zděšením zjistil, že je to žena, jež měla tmavé vlasy zastrkané do kapuce.
"Nemáte něco k jídlu?" Zeptala se trochu chraplavým hlasem.
Harryho se jí trochu zželelo. Vypadala hladově. "Kdo jste?"
Žena mu pohlédla do tváře. V tu chvíli si všiml jejích očí. Vypadali zvláštně. Byli modré, avšak takové...jiné. Nelidské?
Zaplašil tu myšlenku a čekal na odpověď.
"Někdo, kdo má hlad." Odpověděla žena.
Harry přikývl. "Mohla byste mi alespoň říct své jméno, slečinko?"
Žena se chvíli rozmýšlela. Jako kdyby nevěděla, jestli odpovědět, nebo ne. Nakonec však odpověděla. "Anastasia. Jmenuji se Anastasia."
Harry se usmál. "To je hezké jméno. Tak pojďte, já vám něco dám."
Zavedl Anastasii dozadu do spižírny. Dal jí chleba, kus sýra a vodu. Když jí jídlo podával, lépe si jí prohlédl. Nevypadala jako lidé, které normálně vídal. Vypadala čistě, avšak smutně.
"Vy asi nepocházíte odtud, mám pravdu?"
Anastasia si vzala jídlo a pousmála se. "Nemáte ani tušení...." Pohlédla na Harryho. "...Děkuju vám. Pán Bůh vám to oplatí."
Harry se usmál. "To určitě."

Anastasia se i s uzlíčkem plném jídla vydala ulicí. Slunce už dávno zapadlo za obzor a nyní ulici osvětlovalo jedině světlo z oken domů. Centrum bylo velké město, ale menší než Království. Občas ještě někoho potkala, ale většinou to byli jen ožralové nebo záletníci. Cítila v roztrhaných botách studenou vodu, jež se jí do bot vlévala z kaluží. Přeběhl jí mráz po zádech, ale rozhodla se ho ignorovat. Jen doufala, že ten muž v hospodě nebyl jedním ze Slunečních poskoků. Zmizet znovu by bylo obtížnější než předtím.
Zahla za roh a vydala se cestou k lesu. U hranic lesa už na ní čekala postava zahalená do stejně ošemetného pláště jako ona. Nejdřív nepoznala, kdo to je, ale bílé vlasy, vykukující zpod kapuce ho prozradily.
"Měl by sis ty svoje vlasy lépe schovávat. Jsou moc výrazné."
Vítr se nad její poznámkou pousmál, ale věděl, že má pravdu. Bude muset být opatrnější.
Vydali se lesní stezkou směrem na východ.
"Máš něco?" Zeptal se Vítr a podíval se na uzlík.
Anastasia ho jemně nadzvedla a usmála se. "Potkala jsem milého hospodského."
"Nebyl to jeden z nich?"
Anastasia zavrtěla hlavou, i když si stoprocentně jistá nebyla. "Myslím, že ne. Reagoval by jinak, kdyby věděl, kdo jsem. Tenhle byl jako ostatní..."
"...Nevěděl nic." Dokončil větu Vítr a povzdechl si.
Anastasia už zahlédla v dálce hořící oheň. Těšila se, až se trochu ohřeje. Teď byla zrovna chladnější část roku.
"Máme nové zprávy."
Anastasia pohlédla na bratra. "Opravdu?"
Vítr přikývl, ale už neodpověděl. Usoudil, že bude lepší, když to řekne, až budou všichni pospolu.
Došli k hořícímu ohni, u kterého seděli čtyři shrbené postavy. Jedna seděla dál opřená o strom, jako kdyby jí teplo ohně vadilo. Dvě seděli dost blízko, aby se ohřály, ale dost daleko, aby se nepopálili. A čtvrtá postava seděla přímo u ohně, ruce nad ním. Anastasia si všimla, že mu ohnivě září oči.
"Jsi zpět?" Voda vstala a popadla uzlík, který jí Anastasia podávala. Sedla si s Větrem k ostatním postavám, oblečeným jako žebráci.
Voda šťouchla do Ohně, kterého to vytrhlo z kouzla, které zrovna prováděl. Trochu sebou trhl. "Hej!" Vykřikl a chtěl ještě něco dodat, když si všiml uzlíku. Potom pohlédl na Anastasii. "Byli problémy?"
Anastasia zavrtěla hlavou.
"Moc si toho teda nevzala." Řekla úsečně Vločka a zůstala opřená opodál o strom. Anastasia po ní hodila pohled. "To jsem jim tam měla vykrást celou hospodu?"
Vločka pokrčila rameny. "Nevím, mohla si třeba do tý hospody nechat uhodit blesk a uvařit nám kuře, mě je to jedno."
Na její poznámku Anastasia nereagovala a pohlédla na Větra. "Chtěl si mi něco říct."
Vítr přestal uždibovat chleba a pohlédl na sestru. "A jo. Král Stephen nechá vesničany, kteří chtějí do města, aby se okamžitě nastěhovali."
Anastasia na něj hleděla jako na blázna. "Pamatuju si ho chytřejšího. Vždyť nebude jak je nakrmit. Není tam dostatek jídla."
"To nám říkat nemusíš. Určitě mu tu myšlenku vnukl Slunce. Chce nás vlákat do Království." Řekl Oheň a přitom upíral pohled do plamenů.
"Je zoufalý." Podotkl Země a měl pravdu. Slunci docházeli nápady a tak jednal. Jenže jeho pokusy byli unáhlené a nepromyšlené.
"Co když jen chce, abysme si to mysleli?" Prohodila Vločka a pohlédla na ostatní.
Oheň se na ní nepodíval. Nesnesl pohled na ní.

"Uvidíme se v pekle, sestro."
Najednou všechny svíce i krby v hradě, byť byli pokryty ledem a nebylo v nich dřevo, vzpláli a s nimi i Ohňovo tělo. Všichni vylekaně ustoupili, včetně Vločky, jež stále svírala meč poskvrněný Ohňovou krví.
Jeho hořící tělo se skácelo na zem a po chvíli po něm zbyl jen prach, jež se zapustil do ledu.

Zahleděl se do ohně. "Možná. Ale nemyslím si, že by dokázal vymyslet něco tak chytrého."
Bohužel dokázal, ale to páni živlů nemohli vědět. Ještě ne.