Nitro - Boží poslové

Boží poslové a Slunce

Přítomnost

Vojáci táhli boží posli velkým sálem. Na jeho konci stál Slunce v zářivém oblečení, poseté zlatem a s pyšným výrazem, plným uspokojení.
Boží poslové, špinaví a plní ran po dlouhé cestě klopýtali sálem, ve kterém se jim ještě před rokem lidé klaněli.
Vítr pohlédl na Ohně, který se sklopenou hlavou a se špinavým pláštěm, přehozeným přes sebe, šel před ním. To, co mu zbylo z pravé ruky si tiskl k tělu. Na místě, kde ještě nedávno byla dlaň, byl nyní kus látky, kterým stejně prosakovalo velké množství krve.
Dotáhli je před Slunce a shodili je před něj. Všichni tvrdě dopadli na mramorovou podlahu a pohlédli na Slunce.
Ten se jasně usmál a skřížil prsty na rukou.
"Ani nevíte, jak rád vás zase vidím." Řekl s úsměvem, stále hledící na špinavé postavy na zemi. Když mu nikdo z nich neodpověděl, pokračoval. "Jste dobří, netušil jsem, že se vydržíte schovávat tak dlouho. Hlavně když..."
"Přestaň mlít a přiveď Krále Stephena." Přerušil ho Vítr, s modrýma očima upřenýma na Slunce. Ten se zdál uražený, že ho Vítr tak hrubě přerušil.
"To bohužel nepůjde, můj drahý Větře. Král neví, kdo jste. Vlastně to už neví nikdo. O to jsem se postaral. Nevyslechne vás, poslouchá jedině mě."
"Udělal sis z něj jen loutku. Stephen nikdy nebyl hlupák. Ty si ho z něj udělal." Vyjela na něj Anastasia.
Slunce na ní pohlédl. "Musí to bolet co? Přijít o všechno. Ostatní toho zas tolik neměli, ale ty, Anastasie, sis vybudovala život. Měla si děti, manžela a najednou puf..." Rozesmál se. "....je to pryč."
Anastasia ho propalovala pohledem. Všichni v sále měli najednou pocit, že se změnil vzduch. Zrychlil a ztěžkl. Obloha se zatemnila.
Přicházela bouře.
Slunce pohlédl vzhůru a potom na vojáka, který stál za Anastasií. Kývl na něj. Voják přišel k dívce, napřáhl loket a uhodil Anastasii do spánku. Dívka se skácela k zemi a s ní zmizela i bouře.
Vítr se Zemí sebou trhli a Voda vykřikla.
Slunce pokrčil rameny. "Ani nevíte, jak moc mě těší, vás tu všechny mít. Takhle. Už nejste Králové. Dokonce ani poslové. Upřímně, nejsem si jistý, co vlastně jste. Váš příběh je starý jako sám čas. Ale co jste bez něj? Co jste bez svého příběhu?..." Slunce rozhodil rukama kolem sebe. "...Nejste nic. Když ve vás lidi nevěří, když neznají váš příběh, přestanete existovat. Chtěl jsem jen, abyste věděli, jaké to je, když ve vás nikdo nevěří. Když se musíte ukrývat hluboko v lesích. Já vím, jaké to je. Uzavřeli ste mě v tom hradu po miliony let. Ale teď už ne. Teď budete trpět vy."
"Jenže mi, narozdíl od tebe, něco jsme." Řekl Země a se šibalským úšklebkem se na Slunce podíval.
Slunce zaťal pěsti. "Oh, náš drahý Země. Vždycky víš co říct, že ano?" Přistoupil k Zemi a chtěl se dotknout jeho ramene, ale Země ho propálil takovým pohledem, že ruku zase stáhl.
"Dotkni se mě a já přísahám, že i přes ty šašky, kterým říkáš vojáci, budeš mrtvej muž." Řekl mu hrubým hlasem a Slunce se radši vzdálil.
Vítr se pousmál. "Máš z nás strach. Víš, že nás nemůžeš zabít, ale nemůžeš nás nechat ani tam venku. Máš strach, co bysme mohli udělat. Takže co někdo, s tak malým mozkem, jako máš ty, udělá? Chytí je a hodí pod zámek. Je to jediná šance, jak se nás nadobro zbavit. A stejně nemáš naprostou jistotu, že ne?"
Slunce k Větrovi přistoupil. Klekl si tak, aby měli oči ve stejné výšce. "Už miliony let toužím po tom vás zničit. Už miliony let se připravuji na to, že se s vámi všemi setkám. Jste chytří, ale tentokrát se mýlíš, Větře. Já z vás strach nemám."
Vítr se ušklíbl. "To určitě."
"Mlč!" Zařval najednou Slunce a všichni přítomní sebou trhli.
Slunce se pousmál a pohlédl na Ohně, který stále klečel se sklopenou hlavou. Mlčel celou dobu. Slunce k němu přistoupil a až tenkrát si všiml krvavého pahýlu, který býval rukou. Pohlédl na Joltara, stojícího za Ohněm a pousmál se.
"Ztratil si ruku."
Oheň na to nic neřekl, ani nezvedl hlavu.
"Bolí to?"
Tentokrát Oheň hlavu zvedl. Tvář měl špinavou, zkroucenou bolestí a pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy.
"Co myslíš?" Zeptal se ho chraplavým, slabým hlasem.
Slunce nadzvedl obočí. "Zanítilo se ti to. Nevypadá to moc hezky."
Oheň na něj nepřestal zírat. "Chci mluvit s Králem Stephenem." Řekl stejně, jako předtím Vítr.
Slunce protočil oči v sloup a kývl na dva vojáky, stojící za Ohněm. "Zvedněte ho." Popadli Ohně a zvedli ho na nohy. Oheň trochu zavrávoral, přesto se na nohou udržel.
"S Králem Stephenem nikdo mluvit nebude. Je zaneprázdněn velením Království. Určitě víte, o čem mluvím."
"Ty..." Začal Oheň a rozešel se k němu, ale nohy ho neunesli a on se skácel k zemi. Zachytil se rukou o zem a přesto nepřestával Slunce sledovat.
Ten zase pohlédl na vojáky za ním. "Oheň se necítí dobře. Zaveďte ho k lékaři. Ty ostatní, zavřít!"
Popadli Ohně a odtáhli ho pryč, zatímco ostatní zavřeli do nejhlubšího vězení, jaké v Království u Lipské řeky měli.

Oheň seděl naproti staršímu muži v černém, otrhaném plášti, který míchal na stole nějaké léky.
"Jak se vám to stalo?" Zeptal se ho muž a Oheň, který měl pocit, že každou chvíli omdlí bolestí, mu odpověděl. "Měl jsem jiné názory, než ostatní."
Muž se pousmál a začal mu rozvazovat látku, kterou měl obvázanou okolo ruky. Oheň zatnul zuby. Bylo to jako, kdyby mu někdo do ruky napíchal tisíce střepů.
"Promiňte." Řekl muž, když Oheň zalapal po dechu.
Pahýl, kde měl dříve zápěstí, byl plný krve, masa a kostí. Jako kdyby mu ruku někdo utrhl. Což byla v podstatě pravda.
Muž nad tím zavrtěl hlavou a něco si zamumlal.
"Co se děje?" Zeptal se Oheň.
"Nevypadá to dobře. Dostala se vám tam infekce. Budu muset odstranit svrchní část masa a ulomit kousek kosti. Jinak se vám to zanítí a infekce bude pokračovat dál."
Oheň zatnul zuby. "Udělejte, co musíte."
Starý muž se na Ohně usmál. "Nebojte, pane Ohni, bude to v pořádku."
Oheň se zarazil a vyvalil na muže oči. "Ti muži vám neřekli, kdo jsem."
Muž se šibalsky usmál. "Lidé nezapomínají, můj pane. Ne všichni."
Oheň se usmál. Vlastně se rozesmál. I když ho po chvíli smích přešel, jelikož znovu ucítil tu příšernou bolest, která mu vystřelovala z ruky do celého těla. Zatnul zuby, aby nevykřikl.
Muž přikývl. "Bude to bolet. Nechcete něco...."
"Ne." Odbyl ho rychle Oheň.
Muž si povzdechl. "Bude to opravdu bolet."
"Nic nechci."
Muž přikývl a vzal si pinzetu. Začal se šťourat ve zbytku Ohňovi ruky.
Od té doby už Oheň cítil jen příšernou bolest. Nedokázal mlčet, i když se snažil zatínat zuby sebevíc.
Nedokázal.
Vydral ze sebe příšerný křik, který naježil chlupy každému muži v hradu.
I Stephen zvedl svůj pohled od papírů, když uslyšel ten příšerný křik. "Kdo to je?"
Slunce jen zavrtěl hlavou. "Ale nikdo. Jen jeden z našich vězňů."
Stephen přikývl, pokrčil rameny a sehl se k šuplíku ve stole. Jeho výraz se úplně změnil, když ho Slunce neviděl. Vrátila se přítomnost v očích, a vážnost ve tváři. Ten křik poznal. Poznal i, koho odvedli hluboko do kopek pod hradem. Vytáhl z jednoho ze šuplíků dýku, pohlédl na Slunce a pevně uchopil rukojeť.