Nitro - Boží poslové

Království Čarodějů

Elizabeth otevřela oči. Ležela uprostřed pole, na kterém jí obklopovaly vysoké trsy kukuřice. Hlava se jí točila, ale i přesto brzy pochopila, že se to povedlo.
Dostala se zpět.
Vrávoravě vstala a rozhlédla se. I vzduch byl jiný. Čistší. Okolo ní se rozléhalo jen velké pole a daleko v dálce, zahlédla mezi stromy vysoké věže Království, jaké ještě nikdy předtím neviděla.
"Počkej přece!"
Elizabeth sebou trhla, když za sebou uslyšela hlas. Otočila se a uviděla dívku, jež honila chlapce. Rozráželi kukuřici a smáli se. Byli malí, sotva desetiletí.
Elizabeth se pousmála, a uhnula chlapci z cesty. Chlapec se na ní skoro ani nepodíval, ovšem dívka se u ní zastavila.
"Ty nejsi zdejší, že?" Řekla s očima upřenýma do očí Elizabeth. Dívenka vypadala soustředěně, avšak mile. Vypadalo to, že jí Elizabeth skutečně zajímá.
"Jak to..."
"Slečna Mirellová říká, abych nikomu nečetla myšlenky. Prý to lidem vadí, i když nechápu proč. Tobě to vadí?"
Elizabeth se zarazila. Číst myšlenky? Jak to dokáže?
A pak si vzpomněla. Království Čarodějů. Až doteď si myslela, že to je pouze jméno, ale najednou jí došlo, že to možná není tak úplně jenom jméno.
"Eh...ne, nevadí. Můžu se tě zeptat, kudy se dostanu do Království Čarodějů?"
"Kitty, pospěš!" Zakřičel na ní chlapec, který Elizabeth sledoval skoumavýma očima.
Kitty si ho nevšímala. "Pojď s námi. My ti cestu ukážeme." A než stihla Elizabeth zareagovat, Kitty jí chytila za ruku a začala táhnout přes pole. Elizabeth se nebránila. Byli to jen děti.

Chlapec, se kterým šli se jmenoval Mickey. Byli to sourozenci, jež žili v podzámčí. Když Elizabeth vstoupila do města, nemohla uvěřit vlastním očím.
Město bylo starší, hlavně z kamene. Hrad zel na kopci a většina města se nacházela v cestě do kopce. Elizabeth nevěděla, kam se dívat dřív. Lidé to byli zvláštní. Vypadali trochu jinak, než obyčejní lidé. Tak nějak víc...extravagantně. Barevné šaty a vlasy učesané do zvláštních tvarů. Elizabeth uviděla muže, jež vyskočil na střechu domu jediným odrazem. Uviděla dívku, jež měla hadí kůži a malého chlapce, který nechal levitovat hliněnou nádobu před sebou.
"To je...úžasné." Hlesla dívka a Kitty se usmála. "Ty si u nás ještě nikdy nebyla?"
Elizabeth zavrtěla hlavou. "Ne, nikdy."
A tenkrát, když se Elizabeth procházela po ulicích a viděla ty prazvláštní lidi, došla jí jedna věc.
Nikdo z nich neovládal živly.
Nikdo.
Kitty se usmála. "My čarodějové živly neovládáme. Nikdy se nikdo takový nenarodil."
Elizabeth protočila oči v sloup. "Nečti mi myšlenky." Řekla s úsměvem.
Kitty sklopila pohled. "Omlouvám se. Mickey, ukaž jí, co umíš!.." Vykřikla najednou na chlapce. Ten zavrtěl hlavou.
"...Ale notak! Nebuď baba!" Naléhala Kitty, až nakonec chlapec protočil oči v sloup a dal dlaně vzhůru. V tu chvíli se mu nohy odlepily od země a on začal levitovat lehce nad zemí.
Elizabeth se zasmála. "To je úžasné!"
Chlapec pokrčil rameny a dopadl na zem. "Naprosto normální." Řekl bez zájmu a vydal se dál kamennou cestou nahoru.
Kitty jí zatahala za ruku. "Pojď! Ukážu tě rodičům!" A začala jí vést za Mickeym.
Elizabeth rychle zavrtěla hlavou a zastavila. "Počkej! Nemůžu jít k vám domů. Musím na hrad."
Kitty se zastavila a nejistě na Elizabeth pohlédla. "Do hradu?"
Elizabeth přikývla. "Ano. Musím tam někoho najít..." Když Kitty přivřela oči, ještě dodala. "...A nesnaž se mi číst myšlenky! Tohle je jen má věc."
Kitty přikývla. "Dobře. Tak si běž, ale my s tebou už nepůjdeme. Rodiče nám zakázali se k hradu přibližovat."
"Proč?"
"Tatínek říká, že jsou tam síly větší, než dokážeme pochopit. A lidé zlejší, než tady dole v podzámčí."
Elizabeth pohlédla na hrad, nad kterým se začali objevovat bouřkové mraky. Bouře se blížila.
"A co Svatá Čtveřice? Nevládnou tady tomu snad?"
Kitty pokrčila rameny. "To ano, ale nevídáme je. Nikdo je neviděl už spousty dní."
Elizabeth Kitty poděkovala a vydala se k hradu. Když stoupala nahoru do kopce, Kitty pohlédla do její mysli. To, co tam viděla, nechápala. Jen světlo, temné chodby a šest žebráků, jež neměli s tímto světem nic společného.

Elizabeth vstoupila na nádvoří, na kterém bylo zvláštně ticho. Velká dřevěná brána se za ní zavřela a ona se ocitla uprostřed kamenného kruhu. Nahoře na propojeném balkóně občas prošla služebná nebo komorník, ale jinak tam panovalo tíživé ticho.
"Hej, ty! Co tady děláš?!" Zakřičel na ní někdo zeshora balkónů a Elizabeth sebou trhla. Pohlédla vzhůru. Nahoře stála dívka ve služebnických šatech a s tmavými vlasy sčesanými do drdolu. Otočila se a seběhla po schodech dolů za Elizabeth.
"Já, omlouvám se, ale hledám Ohně."
Dívka sklopila pohled. "Tady žádný Oheň není."
Elizabeth se zarazila. "Cože? Měl by tu být." Najednou se začala bát, že se boží poslové spletli. Že si pomotali časy a v tuto dobu tu vůbec nebyli.
"Já ale...potřebuju s ním mluvit." Snažila se stále, i když přestávala věřit, že by tu mohli být.
Dívka si povzdechla. "Proč s ním chcete mluvit?"
Elizabeth se vnitřně ulevilo. Je tady. "Ráda bych vám to řekla, ale myslím, že kdybych vám řekla, že mě poslali z budoucnosti, asi byste mi nevěřila, že?"
Dívka se pousmála a zavrtěla hlavou. "Ne, to bych vám asi nevěřila. Tak pojďte."
Elizabeth se pousmála a následovala dívku nahoru na balkón.
"Jak se jmenujete?" Zeptala se, když jí dívka zavedla dovnitř do hradu.
"Allison. Ale lidé mi říkají Aly. A vy jste?"
"Elizabeth."
Aly se usmála. "Hezké jméno."
"To vaše taky."
Došli skoro nejvýš, jak to jen šlo. Dostali se do dlouhé chodby, ve které byli jen dvoje dveře na obě strany. Aly ukázala na ty napravo. "Tam."
Elizabeth se na ní usmála. "Děkuju moc. Zachránila ste mi svět."
Aly se zasmála. "Vy jste tak divná."
"Nemáte ani tušení." Pousmála se Elizabeth a vydala se směrem ke dveřím. Aly odešla a tak Elizabeth osaměla.
Zaposlouchala se. Uvnitř nic neslyšela. Zhluboka se nadechla a zaklepala.
"Co je?!" Ozvalo se zevnitř a Elizabeth sebou trochu trhla.
Nic neřekla.
"Bože můj..." Ozvalo se a dveře se otevřeli dokořán.
Elizabeth zapomněla dýchat. Byl to Oheň ale...vypadal jinak. Měl na sobě špinavé oblečení, jeho vlasy byli rozcuchané a oči, jež byli vždy to nejjasnější, byli zalité krví a pod očima tmavé kruhy.
"Co chcete?!" Vyjel na ní chraplavým hlasem. Elizabeth pohlédla za něj. V místnosti za ním byli rozházené věci a na stole spousty pohárů s nedopitým vínem.
Oheň si všimla jejího pohledu a zastoupil mu cestu. "Zeptám se znovu a naposledy, co chcete?"
Elizabeth na něj pohlédla. "Ehm...já, nebudete mi věřit, ale přišla jsem z budoucnosti tisíce let vzdálené a já..."
V tu chvíli Oheň vyprskl smíchy. "To jako fakt?! Kdo vás poslal? Dole v podzámčí založili nějaký nový klub? Kterak upoutat Ohňovu pozornost? Tak jim běžte laskavě říct, že mě to nezajímá!"
"Ale já..."
Ale to už jí zabouchl dveře před nosem. Elizabeth tam zůstala strnule stát. Tohle byl Oheň? Ten Oheň? Ochránce Nitra? Ne, tohle nebyl ten Oheň. Ale co se mu stalo, že vypadal tak, jak vypadal? Elizabeth v jeho očích neviděla ten nekonečný klid, který vídala dřív. Neviděla v nich dokonce ani vztek, který ho občas přepadal.
Viděla v nich strach. Čirý strach. Otázka ale byla, co dokáže někoho jako je Oheň vyděsit?

Sešla dolů po schodech a na spojeném balkónu narazila na Aly. Když jí uviděla, Aly jen přikývla. "Říkala jsem ti, že tady žádný Oheň není. Už ne."
"Co se stalo?"
Aly si povzdechla a pohlédla směrem k věži, kde Oheň bydlel. "Království Čarodějů bylo vždycky bohaté. Vždy prosperovalo. A to všechno jen díky Svaté Čtveřici. Vládli vždy moudře, lidé je měli rádi. Jsou to přeci bohové, ne? Ale jednou, asi před třemi měsíci museli odjet. Nikdo nevěděl proč, ale věděli jsme kam. Jeli do Černých hor. A když se vrátili vypadali jako..." Aly se na chvíli odmlčela. "...Jako kdyby jim někdo vzal duši. A Oheň, z nich vypadal nejhůř. Ostatní to nějak přestáli, ale on...uzavřel se do svých komnat a od té doby ho nevídáme. Nevídáme už skoro nikoho z nich. Jsou jako stíny, které vždy stojí v temných rozích a sledují. Sledují čaroděje. Sledují je, jako kdyby na něco čekali. Ale nikdo neví na co."
Elizabeth přikývla a pohlédla směrem k věži. "Já možná vím, na co čekají. Nebo spíš...na koho."

Oheň zabouchl dveře a otočil se směrem k oknu, jež mělo výhled směrem k Černým horám. Když se tím směrem podíval, rozklepali se mu ruce tak silně, že upustil pohár s vínem.
"Sakra." Zaklel a sevřel ruce v pěst. Ledová jizva na krku začínala bolet. Každý den bolela víc a víc. A Oheň věděl, že brzy už jí nebude moci skrýt. Otočil se, uchopil jiný pohár s vínem a vyklopil ho do sebe.
Jen ať už ty hlasy přestanou. Ať už mlčí.
Prosím...ať už je ticho.