Nitro - Boží poslové

Začátek konce

Přítomnost

Každý z božích poslů seděl na zemi ve své cele, uprostřed temnoty, jež je obklopovala. Pomalu neviděli jeden druhého a voják, stále obcházející kolem, jim znemožňoval jakoukoliv šanci o konverzaci. A promluvit si museli.
Jediné štěstí byla skutečně tma. Něco, co si Slunce myslel, že bude překážkou, se obrátilo ve výhodu. Díky tmě si totiž voják nevšiml, že všichni boží poslové mají bílé oči, bez zorniček a bez pohledu.

Stáli na bílém prostranství, na kterém nebylo nic, kromě šesti sourozenců v otrhaném oblečení. Bílé prostranství se zdálo nekonečné.
Anastasia dala ruce naštvaně v bok. "Super, to bylo fakt chytrý, co teď? Necháme Vodě useknout hlavu?"
Vítr do ní šťouchl. "Nech toho! Hádání nic nevyřeší."
Oheň, který si useklou ruku stále tiskl k tělu, se unaveně pousmál. "Ne, já to řeknu jinak. Jsme v háji."
Všichni na něj překvapeně pohlédli. Takže už i Oheň ztratil poslední naději, jež jim zbývala?
"Takhle nemluv. Elizabeth to může dokázat." Řekla Voda klidným a laskavým hlasem.
Oheň na ní pohlédl. Oči mu plály. "Dokázat? Ty si to vážně myslíš? Ty si vážně myslíš, že jí kdokoliv z nás uvěří? Holce, která většinou vypadá, jako kdyby jí ulítly včely?...."
"Takhle o mé dceři mluvit nebudeš!" Rozkřikla se na něj Voda a strčila do něj. Oheň zaúpěl bolestí, ale nepřestal se na Vodu dívat. "Taky to víš. Víte to vy všichni. Nic nedokáže zastavit tu nenávist, kterou k sobě cítíme, protože víte co? My jsme nikdy nebyli tým. Dokonce ani tenkrát. Jsme jen jednotlivci, co se naivně snaží zachránit svět, ze kterého mohou jednoduše utéct."
Vítr zavrtěl hlavou. "Utíkali jsme celý život. Před otcem, před námi navzájem..." Přitom pohlédl na Země a Vločku. "...ale já už nechci utíkat. Ne teď...." Pohlédl na Ohně. "...a pokud ztratíš chladnou hlavu ty, ztratíme jí všichni."
Anastasia přikývla. "Možná nejsme tým. To ale neznamená, že se jím nemůžeme stát. Koho zajímá, že jsme se navzájem nespočetněkrát zradili? Poprvé po dlouhé době jdeme za stejným cílem. Nedovolíme přeci Slunci, aby nám všechno vzal."
Všichni pohlédli na Ohně. Ten na něj zíral s malým úšklebkem na tváři. "Nemůžu používat svůj meč."
Vítr k němu přistoupil a poplácal ho po zádech. "A kdo říká, že je ten meč zdroj tvé moci?"
Oheň se usmál a přikývl. "Dobrá. Pojďme se trochu ohřát, co říkáte?"

Stephen vstal od svého stolu, s dýkou za zády. "Myslíte, že budou dělat problémy?"
Slunce nad tím mávl rukou. "Pochybuju."
Stephen k němu přistoupil. "Ale jsou to přeci boží poslové, mají moc..."
Slunce na něj pohlédl s překvapením v očích. "Jak si to..."
Ale v tu chvíli mu Stephen zarazil dýku hluboko do hrudi. Slunce zalapal po dechu.
"Protože mají mnohem větší moc než ty. A oni by tak triviální kouzlo, jako je vymazání paměti, nezpackali."
Slunce chvíli lapal po dechu a potom se skácel k zemi. "To není možné."
Stephen se usmál. "Ty nemáš ani ponětí, co je možné." Řekl a v tu chvíli se Slunce proměnil ve světlo, jež se rozpustilo v místnosti.
Stephen se rozhlédl a vyběhl ven z pracovny.
"Vaše Výsosti." Uklonil se mu Joltar a ve chvíli, kdy k němu Stephen došel, udeřil ho pěstí do tváře. Joltar se skácel na zem a hleděl na Stephena jako u vytržení.
"Pusťte je." Přikázal Stephen vojákům a ti okamžitě seběhli dolů k celám.
Stephen pohlédl na Joltara. "Vím, že nepatříš k těm, co si nevzpomínají. Proč si to udělal? Proč si usekl Ohňovi ruku, ty parchante?!" Rozkřikl se na něj.
Joltar se pousmál. "Celou dobu mě všichni jenom přehlíželi. Chtěl jsem, aby taky ochutnal kus ze skutečného světa."
Stephen přikývl, napřáhl se a kopl Joltara do tváře. Tím ho poslal do mdlob.
"Vaše Výsosti!"
Stephen zvedl pohled a pohlédl na vyděšené vojáky.
"Vězení hoří!"
Stephen protočil oči v sloup. "Pane bože." Řekl a vydal se dolů do vězení sám.

Dole to bylo strašné. Vysoké plameny, olizující strop a kouř, kvůli kterému se nedalo dýchat. A uprostřed toho všeho, vysoká postava Ohně, jemuž plameny vůbec neubližovali. Stephen si zakryl paží ústa a snažil se potlačit kašel.
"Ohni! Přestaň! Slunce je pryč!"
Oheň na něj trochu překvapeně pohlédl. "A jak ti to mám věřit?"
Stephena chytil záchvat kašle. "Protože...bych ani nevěděl, jak se jmenuješ! Prosím, musíš mi....věřit!"
Oheň na něj chvíli zíral, v očích plameny a potom přikývl. Dvakrát luskl prsty a oheň ustal stejně rychle, jako se objevil. Kouř ale nezmizel. Stephen se znovu rozkašlal, když ho nějaká ruka popadla a vytáhla ven. Až nahoře si všiml, kdo to byl. Anastasia mu dala ruce na tváře a usmála se. "Ty si vzpomínáš!"
Stephen chtěl odpovědět, ale znovu ho chytil záchvat kašle. Předklonil se a snažil se popadnout dech. Anastasia mu dala ruku na záda a vyčítavě pohlédla na Ohně, který stál hned vedle nich.
"Omlouvám se, musel jsem si být jistý."
Stephen nad tím mávl rukou a ještě chvíli popadal dech. "Slunce...je mrtvý."
Všichni boží poslové, kteří se zrovna objevili kolem něj vytřeštili oči. "Cože?" Nechápal Vítr.
"Zabil jsem ho. To kouzlo pokazil, jak nejvíc mohl. Fungovalo jen na někoho. A já měl to štěstí, že na mě zrovna ne. Snažil jsem se vás najít, ale nakonec mi došlo, že jediná šance bude, když vás Slunce najde sám. Jen jsem nevěděl, že to dopadne takhle...." Pohlédl na Ohně a na jeho chybějící ruku. "Odpusť mi to, nechám Joltarovi useknout hlavu. Nebo ho upálit, aby to bylo poetické."
Oheň nad tím jen zavrtěl hlavou. "Ty za to nemůžeš. Ale rád bych Joltarovi připravil jeho osud sám, pokud smím, Vaše Výsosti."
Stephen přikývl. "Ano. Leží támhle. A ať to bolí."
Oheň se pousmál. "Na to se spolehni, příteli."
S tím se Stephen otočil na Anastasii a usmál se. Pohladil dívku po tváři. "Chyběla si mi."
Anastasia se usmála. "Ty mě taky." A na to se oba dva vášnivě políbili.
Jenže právě v tu chvíli, se země otřásla. Všichni se museli něčeho chytit, aby nespadli.
"Co to do háje bylo?" Zeptala se Vločka.
Všichni vyběhli ven a pohlédli k obloze. Mračna se přibližovala, a jakoby mezi nimi svítilo malé sluneční světlo. Země se otřásla znovu a tentokrát to nikdo z nich neustál. Všichni se svalili na zem. Z města byl slyšet křik. A právě v tu chvíli se země uprostřed města otevřela a do propasti spadalo nemálo domů a lidí.
"Ne!" Vykřikl Stephen a vstal. Boží poslové vstali s ním. Viděli, jak v propasti mizí domy, lidé a děti. Propast se však nezvětšovala, zůstala stejná.
Všichni pohlédli na Zemi a Anastasii. Ti však jen zavrtěli hlavou. "To nejsme my." Promluvil Země.
Oheň pohlédl na nebe. "Myslím, že jsme naštvali tátu. Tak, jako ještě nikdy předtím."