Nitro - Boží poslové

Ten muž bez ruky

Minulost

Vítr zavedl Elizabeth do svých komnat. Když se zabouchly dveře, pohlédl na ní pohledem, který mluvil za vše. Uvěřil jí.
"Jak se jmenuješ?"
"Elizabeth Ivanova."
Vítr přikývl. "Pověz mi, co se v budoucnosti stane?"
Elizabeth nasucho polkla. "Slunce převezme vládu nad Nitrem a zařídí, aby si na vás a vaše sourozence nikdo nevzpoměl. Je plný nenávisti. Touží vás zničit a udělá pro to cokoliv. Vám se ale podaří zmizet a potom najdete mě...." Opravdu neměla teď v úmyslu Větrovi vysvětlovat, že ji našla Život a že strávila v Podsvětí tisíce let. "...a pošlete mě zpět."
"A co přesně máš udělat?"
"Musím vás udržet pohromadě. Protože jedině společně dokážete Slunce porazit."
Vítr na ní pohlédl trochu nedůvěřivě. "Tomu nerozumím. Slunce je malá ryba. Neumí sesílat mocná kouzla. Jediné co umí, je svítit. Nechce se mi věřit, že by dokázal seslat tak složité kouzlo."
Elizabeth pokrčila rameny. "No, ale je to pravda."
Vítr však nepřestal vrtět hlavou. "Ne. V tomhle bude něco víc. Slunce by něco takového nikdy nevymyslel. Někdo ho musel navést, aby to udělal. Někdo mnohem mocnější, kdo nás touží zničit víc, než kdokoliv jiný...." Vítr se zarazil a pohlédl na Elizabeth se zděšením v očích.
"Co? Co se děje?" Nechápala Elizabeth.
Vítr jí popadl za zápěstí a vytáhl z pokoje. "Myslím, že vím, kdo je za to zodpovědný."

Ohně vytrhly z myšlenek hlasité rány na dveře. Když vstával, ucítil ránu na krku a zasyčel bolestí.
Otevřel dveře.
Stál tam Vítr s tou holkou, co si z něj dělala srandu. Oheň si povzdechl. "Co se děje?"
Vítr vtrhl dovnitř a dívka ho následovala. Když vešla, zavřela za sebou mlčky dveře. Oheň na ně koukal jako u vytržení. Vítr vypadal, jako kdyby mu právě někdo přejel oblíbené zvířátko. Něco tu nesedělo.
"Ohni, tohle je Elizabeth, dívka, co sem přicestovala z budoucnosti s ne tak úplně snadným úkolem. Má za úkol nás udržet pohromadě, ať se stane cokoliv. A víš kdo ji poslal? My! Poslali jsme jí my, ale za milion let! Je to šílený, já vím, ale musíš mu věřit."
Oheň na něj zíral jako u vytržení. "Co to meleš za kraviny? Je ti jasný, že si z tebe ta holka vystřelila? Myslel jsem, že si chytřejší." Řekl Oheň a sedl si těžce do křesla. Vítr začal vrtět hlavou. "Ne, ty to nechápeš. Je to pravda. Já vím, že to je pravda. Za milion let Slunce převezme vládu nad Nitrem. Ale bude to jen obyčejná loutka. Ten, kdo tomu celému bude pánem, je otec. To on nás chce všechny zničit nejvíc. To on nás nesnáší víc, než cokoliv na světě. Náš otec zničí Nitro."
Oheň vrtěl hlavou. "Nevěřím ti."
"Ale musíš začít, bratře!" Rozkřikl se na něj Vítr.
Oheň na něj pohlédl. "Nevím, jestli jsem toho stále schopen. A teď zmiz. Ty i ta holka, zmizte." Mluvil potichu, klidně.
Vítr zavrtěl hlavou. "Ne, musíš mě vyslechnout, musíme zachránit náš svět!"
"To není můj problém. To je problém, který budu řešit za milion let. A vůbec. Za milion let tady už nebudu. Pravděpodobně tu nebudu ani příští týden."
"Budeš...."
Oba muži pohlédli na dívku, stojící až doteď mlčky v koutě.
"Cože?" Nechápal Oheň.
Elizabeth na něj pohlédla. "Znala jsem Ohně. Toho Ohně, co byl schopný se obětovat pro svou sestru i celé Nitro. Co se obětoval kvůli mě. Nechápala jsem to, ale pochopila jsem. Podsvětí má dost dobré metody na to, abyste pochopili. Jak jsem řekla, znala jsem Ohně. Ale ty jím nejsi." Řekla, otočila se a vyšla ze dveří. Vítr šel za ní, bez toho, aby se na bratra podíval. Oheň tam chvíli stál, až nakonec zabouchl dveře a zhroutil se zpátky do křesla. Chvíli tam seděl, hleděl do dálky a snažil se nemyslet na to, co mu Vítr a ta dívka právě řekli. Byl dočista sám. Teď už to věděl. Teď už to chápal.
Jak se to vůbec všechno stalo?
"Máš strach...."
Oheň sebou trhl a pohlédl směrem k oknu, kde stál vysoký černovlasý muž v koženém oblečení, meč u boku. Nebyl vůbec tak uhlazený, jako ta tvář, kterou Oheň vídal v zrcadle. Právě naopak. Byl rozcuchaný, špinavý a z rány na hlavě mu tekla krev. Rukáv na pravé ruce měl zavázaný.
Neměl ruku.
"...pamatuju si to." Řekl mu on sám hledící do jeho tváře.
Oheň na něho zíral s otevřenou pusou. Vstal.
"Kdo jsi?"
Muž se usmál. "Já jsem ty. Jsem tvoje verze za milion let."
Oheň zavrtěl hlavou. "To není možné. Proč.. proč nemáš ruku?"
Muž se trochu smutně pousmál. "To je dlouhý příběh. Jednou ho sám poznáš. Ale nejsem tu kvůli tomu, abychom si povídali o mé ruce. Jsme tu kvůli tomu, protože ti chci něco ukázat."
Oheň zavrtěl hlavou. "Ne. Ty nejsi já."
Muž pokrčil rameny. "Bohužel jsem. A ty, musíš něco vidět." Řekl a natáhl k němu levou ruku. Oheň jí uchopil pravou, ale když jí používal, měl pocit, jako kdyby tam nebyla. Když se ho dotkl, oba muži zmizeli.

Ocitli se v korunním sále zámku, který Oheň nepoznával. Všude kolem byl rozházený nábytek, venku viděl kouře od ohně, který zaplňoval celé město. Vyběhl ven a uviděl obrovskou propast, ve které určitě skončilo nemálo domů a lidí. Obloha byla, jako kdyby se blížila bouře. Z města se ozýval křik lidí. Když pohlédl pozorněji, uviděl jednoho ze svých sourozenců, pravděpodobně Země, jak běží městem.
Muž, jež byl Ohněm z budoucnosti, si vedle něj stoupl. "Tohle je budoucnost. Tohle je to, co nám otec udělá. Řekl si, že je to problém tvého budoucího já. No, já jsem tvé budoucí já. A nemám tušení, co s tím mám udělat. Nějaké nápady?"
Oheň na něj pohlédl se zděšením v očích. "Ne...ne....já nechci tvé utrpení. Já nechci ztratit ruku, já...já...nechci tvou budoucnost!"
Muž na něj pohlédl a potom ho uhodil do tváře. Oheň se zapotácel a chytil zábradlí balkónu.
"Co to do háje...."
"Prober se už konečně! Této budoucnosti neunikneš! Ne takhle. Jediná možnost je změnit minulost. Když změníte minulost, stane se potom naší přítomností. Tak už si laskavě přestaň stěžovat a běž s tím něco udělat!"
Oheň pohlédl sám na sebe a potom na rozpadlé město. "Jak tomu můžu zabránit?"
"Propusť Vločku."
"Cože? Zbláznil ses?"
"Udělej to a počkej milion let. Uvidíme, jestli se cokoliv změní."
Oheň přikývl a pohlédl sám na sebe. "Vezmeš mě zpět?"
Muž se usmál. "Ovšem." Řekl, luskl prsty a Oheň otevřel oči ve svém křesle. Zdálo se to jako zlý sen. Uslyšel zvony. Někdo zabušil na dveře.
"Ohni! Zaútočili na město! Ledový vojáci jsou tady!"
Oheň nasucho polkl a vstal. Otevřel dveře. Byla to Anastasia.
"Jedeme do lesů."
"Cože? Právě jsem ti řekla, že zaútočili na město a ty mi říkáš, abychom utekli?!"
"Ne. Je čas navštívit naši drahou sestřičku."

Přítomnost

Oheň si oddechl a sevřel pěst. Z té rány ho bolely klouby.
"Ohni! Zaútočili na město!"
Otočil se. Byla to Anastasia.
"Kdo?"
"Vojáci našeho otce. Valkýrie."
Oheň vytřeštil oči. "No to si snad dělá srandu..."
V tu chvíli přiběhl Vítr. "Neudržíme je!"
"Město je ztraceno." Konstatoval Země.
Oheň zvedl hlavu směrem k nebesům. "Možná ne...." Pohlédl na své sourozence. "...copak ste zapomněli? Jsme přeci boží poslové. Nejzářivější z božích andělů. Tady dole je neporazíme....." Ukázal k nebesům. "...ale tam nahoře." Pokrčil rameny.
"Ty myslíš, že bychom...." Začala Voda, ale nedokončila myšlenku.
Oheň přikývl. Sourozenci na sebe trochu nervózně pohlédli, ale to už Oheň předstoupil na balkón, jako to vždycky dělali Králové Nitra. Trochu zavrtěl rameny a zpod jeho kůže vyšli na světlo překrásná křídla, na nichž byli samotné plameny ohně. Jeho sourozenci si stoupli vedle něj a udělali to samé. Poté se odrazili od země a vyletěli v nebesům. V tu samou chvíli Valkrýrie prorazily bránu města a vrthly dovnitř.