Nitro - Boží poslové

V ohnivém kruhu

Dva týdny předtím, než se Elizabeth objevila v Království Čarodějů...

Anastasia se s zatajeným dechem přikrčila za tlustým smrkem a sledovala, co se před ní děje. Vysoká postava, pokryta od hlavy až k patě ledem a s očima bílýma jako sníh, se procházela po Černých horách s ledovým mečem v ruce. Rozhlížela se kolem, jako kdyby ve tmě čekala nepřítele.
Něco se dotklo Anastasii paže a dívka sebou trhla. Rychle se otočila, s blesky připravenými v dlaních, na Zemi, který se přikrčil za ní. Anastasia na něj káravě pohlédla, povzdechla si a blesky znovu schovala.
"Co to je?" Špitl Země, jak nejtiššeji dovedl.
Anastasia na něj nepohlédla. Stále hleděla na tu věc s kusy ledu místo tváře.
"Snaha naší milé sestřičky na sebe upozornit." Odpověděla mu šeptem.
Země pohlédl na druhou stranu mýtiny, kde se rychle mihla tmavá postava, kterou dokázal postřehnout jen někdo, kdo ve tmě dobře viděl. A tím člověkem Země byl. Oba sourozenci ucítili, jak zesílil vítr.
To bylo znamení.
Země položil ruce na bahnitou zem a zavřel oči. Anastasia ucítila, jak se kořeny pod ní pohnuly. Uviděla, jak se hýbají pod zemí stále blíž k vysoké ledové postavě, až se nakonec vymrštily na svět takovou rychlostí, že Anastasia ani nedokázala postřehnout, co se děje.
Ledová postava si kořenů taky všimla, zařvala nelidským řevem a napřáhla ledový meč v úmyslu kořeny uříznout. Kořeny se však vyhnuly, jako kdyby byli z gumy a zarazily se příšeře hluboko do hrudi. Ledová postava znovu vydala ten nelidský řev a skácela se k zemi.
Země otevřel oči a šibalsky se usmál. Anastasia ho poplácala po zádech a vyběhli společně na mýtinu.
Z druhé strany lesa vyběhla Voda, Vítr a Oheň, držící v dlani plameny, díky kterým si mohli příšeru prohlédnout zblízka.
Byla odporná. Vypadala jako kdyby vám někdo odlomil kus kůže a změnil ho v led.
"Vypadá strašně." Poznamenala Voda potichu.
Vítr přikývl. "Naše sestřička se vyznamenala, nebudeme si nic nalhávat."
"Ale jak to udělala? Pod zemí přeci kouzlit nemůže." Podotkl Země s očima upřenýma hluboko do lesa.
"To sice ne ale...." Začal Vítr, ale Země ho zarazil zvednutým prstem.
Všichni zmlkli.
Země poslouchal. Slyšel, jak ševelý stromy a šustí listy. Slyšel skákat králíka nedaleko odsud, slyšet sovu houkat. Ale slyšel taky něco, co do lesa nepatřilo. Slyšel jak praskají větvičky od velkých, těžkých kroků.
"Co slyšíš?" Zeptal se ho Oheň.
"Tenhle nebyl jediný. Je jich tu víc."
"Kolik?"
"To nevím. Ale víc než jeden."
Všichni na sebe pohlédli a otočili se směrem, kterým koukal Země.
"Co budeme dělat?" Zeptala se Voda.
Vítr se pousmál. "Bojovat."
Oheň zavřel pěst a ocitli se v neprostupné tmě.
Teď už to slyšeli i ostatní. Těžké kroky, jakoby nelidské, blížící se k mýtině. Museli slyšet řev toho, kterého zabili.
Skoro ani ne za minutu se na mýtině objevilo asi patnáct ledových postav, hledících na boží posly.
Vítr se přiblížil k Ohňovi.
"Tma je jejich výhoda."
Oheň se pousmál. "Tak to musíme změnit."
Sevřel pěsti a foukl. Z dlaně mu vyšli vysoké plameny ohně, které Vítr rozfoukal okolo celé mýtiny. Ocitli se ve světle.
Ledovým postavám oheň vadil, ale dokázali ho překousnout. Rychle jím prošli, párkrát nelidsky zařvali a ocitli se v ohnivém kruhu s posly.
Netrvalo to dlouho a postavy se proti poslům rozběhli.
Anastasia pohlédla k nebesům. Bouře se tentokrát rozběhla rychle a z nebes se snesl velký blesk, který usmažil jednu z postav. Ovšem jedna z nevýhod Anastasiiných schopností byla rychlost. Blesk seslat mohla, ale potřebovala čas. A ten teď neměli. A proto se k ní velmi brzy přiblížili i ostatní postavy. Voda vytvořila vodní kouli a mrkla na Anastasii. Anastasia se pousmála, do koule cvrnkla a nabila jí energií. Voda poslala vodní kouli proti další postavě a ta, než stihla jakkoliv zareagovat, spadla k zemi s očima vyboulenýma z důlků. Vítr zvedl ruce a kolem poslů začal foukat silný vítr. Postavy se nedokázali udržet na zemi a když se jejich nohy odlepily od země, uchopili je kořeny a vtáhli hluboko pod zem. Oheň přejel rukou po svém meči a ten okamžitě vzplál plamenem. Ohnal se po jednom z posledních postav a zjistil, že jim oheň moc nesvědčí, jelikož ve chvíli, kdy se hořící meč jen přiblížil k jejich tělům, odlomil se od nich kus ledu. Prvního proklál skoro hned, ale nevšiml si druhého, který se k němu blížil zezadu. Příliš pozdě uslyšel blížící se kroky a než se stačil ohlédnout, ledová postava se ohnala ledovým mečem a sekla Ohně podél zad až ke krku. Oheň vykřikl a upadl na kolena. Postava se pousmála a napřáhla ledový meč. Oheň jí však vykryl, vstal a sám jí svůj meč zarazil do hrudi. Předtím, než postava umřela, pohlédla Ohňovi do černých očí a usmála se. Poté spadla mrtvá k zemi a s ní i Oheň. Cítil krev, jež mu stékala po zádech.
Uviděl mrtvé ledové postavy. Když poslední spadla hluboko pod zem, boží poslové se rozhlédli kolem.
"Jsou to všichni?" Zeptala se Anastasia.
Země pokrčil rameny. "Myslím, že ano. Ale stejně bych se tu moc nezdržoval."
"Ohni?"
Oheň pohlédl na Větra.
"Jsi v pořádku?"
Oheň si sáhl na krk a na ruce mu zůstala krev. "Jo, to nic není." Opřel se o meč a vstal.
Boží poslové se rozhlédli kolem. "Musíme zmizet." Řekla Voda a rychle se vydali sestupovat z hor dolů na Sine Populo.

Elizabeth stála na rohu balkónu a čekala, kdy projde kolem jakýkoliv boží posel. Věděla, že Oheň to pravděpodobně nebude, ale doufala v kohokoliv jiného.
A dočkala se. Skutečně za chvíli kolem šel Vítr, se sklopenou hlavou a pravděpodobně obklopen vlastními myšlenkami.
Elizabeth mu v podstatě skočila do cesty. Vítr sebou trhl a pohlédl na ní. "Pane bože. Promiňte." Řekl a snažil se jí obejít. Elizabeth mu však zastoupila cestu.
"Musím s vámi mluvit."
Vítr si povzdechl a pohlédl na ní. "Ano?"
"Musím vám něco říct. Ale určitě mi nebudete věřit. Ani Oheň mi nevěřil."
Vítr se na ní podíval s větším zájmem ve tváři než předtím. "Vy ste mluvila s Ohněm?"
Elizabeth přikývla. "Ano, ale vyhodil mě."
Vítr přikývl. "Za jeho chování se omlouvám, ale momentálně prožívá, jak jen to říct, menší krizi."
Elizabeth se usmála. "Omluva se přijímá. Vyslechnete mě prosím?"
Vítr se povzdechl, pohlédl na oblohu, jako kdyby tam hledal oporu a potom se podíval zpět na Elizabeth. Pravděpodobně přemýšlel, jestli stojí za to s ní ztrácet čas.
Nakonec přikývl.
"Dobře. Bude to znít šíleně, ale já vás znám. Vás všechny. Jsem z budoucnosti vzdálené milion let. Když jsem slyšela o vašich problémech tam v Černých horách, došlo mi, že to je ten důvod, proč mě sem poslali. Musím to zastavit, jelikož to byl ten důvod, proč se boží poslové rozhádali, sice nevím, jak se to stane, ale stane se to, přísahám vám, Větře, za milion let se nebudete moct navzájem vystát. Ale to teď není důležité, důležité je, že potřebujete mojí pomoc a já vám jí mohu dát."
Vítr na ní hleděl s otevřenou pusou. "Ehm...cože?" Vyhrkl najednou a Elizabeth si povzdechla. "Prosím, nenuťte mě to říkat znovu."
Vítr na ní stále hleděl jako na blázna. "Dobře, řekněme, že mi říkáte pravdu a že to není jen nějaký hloupý vtip..."
"Není to vtip!"
"Dobře. Řekněme tedy, že říkáte pravdu. Proč bych měl něčemu takovému věřit?"
Elizabeth na něj chvíli hleděla mlčky. "Protože je to to jediné, co vám zbývá. Prosím, jestli mi neuvěříte vy, neuvěří mi nikdo."
Vítr si povzdechl. "Ale jak, jak jako že se rozhádáme? Proč?"
"To nevím."
Vítr se pousmál. "Pak běžte zpět a řekněte tomu, kdo vás poslal, ať vám dá víc informací." Řekl a měl se k odchodu.
Ne, tak to nesmí skončit.
Elizabeth se za ním ohlédla a zakřičela. "To asi nepůjde! Protože ten, kdo mě poslal, ste byli vy!"
Vítr se zastavil v půli cesty a znovu pohlédl na Elizabeth. "Cože?"
"Za milion let mě šest sourozenců pošle z budoucnosti, ve které je nikdo nezná, do minulosti, těsně předtím, než se rozpadnou. Nevím proč, nevím jak, ale vím, že se to stane. A vím, kdy se to stane. Stane se to ve chvíli, kdy budete bojovat proti těm příšerám tam v lese. Nevím, co to způsobí, ale vím, že to bude konec."
"Konec čeho?"
Elizabeth nasucho polkla. "Konec toho nejúžasnějšího kouzla, jaké dokážete. Bude to konec božích poslů. Váš konec. Všechno, co se dělo potom, byli jen jednotné snahy zachránit svět."
Vítr k ní přistoupil a pohlédl do jejích modrých očí. "Dobře. Poslouchám."