HELLO THERE / Sam Claflin FF / cz /

Part TWENTY FOUR

Krásné sobotní odpoledne! Nový díl příběhu je tu, snad se vám bude líbit ♥

* * * * * * * * * * * * * *

Netuším, jak dlouho jsem tam seděla. Konečky prstů mi zkřehly, za límec zalezl chlad. Ale já z onoho místa nedokázala odejít. Cítila jsem se tam klidná, spokojená, jako by všechna má životní dramata zůstala skrytá za tlustou protihlukovou stěnou.

Vzhlédla jsem k obloze poseté tisícovkou zářících hvězd a zhluboka vydechla. Bála jsem se toho nadcházejícího natáčení v exteriérech. Ani jsem se tehdy nepokoušela sebe samu obelhat. Asi jsem doufala, že když si ony obavy připustím, něco se změní. Třeba... Nevím. Třeba jsem se modlila, aby se ten víkend neproměnil v jednu velkou nezvladatelnou katastrofu. Jenže se Samem po boku se mohlo stát skutečně všechno. A to mě právě děsilo.

Sáhla jsem po telefonu a zkontrolovala displej. 23:40. Nejvyšší čas odebrat se domů.

...

Než jsem se nadála, nastal páteční večer. Od rána jsem byla jako na trní, neustále zabředávala do myšlenek, a kdykoli mě někdo oslovil, leknutím jsem nadskočila. Pravda, v poslední době jsem odpočítávala hodiny, můj život se smrsknul na jedinou myšlenku: skály. Víc se do mé hlavy nevešlo. Jaksi jsem se zapomněla pozeptat, jak to bude s ubytováním. Nechtěla jsem strávit byť krátkou minutu se Samem pod jednou střechou! Ne v noci. Ne na nějakém odlehlém místě! Moje sebekontrola dávno přesáhla únosnou mez, její chatrné zbytky jsem v rukou třímala jen s obrovskou námahou. Vyhýbala jsem se mu od chvíle, co se popral s Maxem. A ostatně... I před druhým jmenovaným jsem se zbaběle schovávala. Kdykoli se objevili v maskérně, šikovným manévrem jsem je přehodila ke kolegyním a sama se zašila k nějaké jiné veledůležité práci. Například doplňování zásob či čištění tuctu sad předražených štětců. Uznávám, pyšná jsem na sebe nebyla. Ale můj mozek by už další konfrontace neunesl. Bouchl by.

Zato Deb mě bombardovala jednou zprávou za druhou. Pokusy o přesvědčení rodičů, aby neprodávali její rodný dům, mi podávala jako krutou válečnou vřavu, kdy jsem očekávala už jen létání porcelánových talířů. Naštěstí se tak ponořila do vlastních trablů, že se nezeptala ani na Sama, ani na práci. V duchu jsem za to děkovala prozřetelnosti. Na nějaké vysvětlování jsem byla až příliš unavená. Vším.

„Bože můj," zamumlala jsem a dlaní si přejela po obličeji. Na skráni mi vyrašila kapka potu. A tak zatímco jsem přešlapovala na parkovišti před agenturou, v ruce držela malý cestovní kufřík a bojovala s návaly horka i zimy zároveň, v hlavě se mi odvíjely všechny možné hrůzostrašné scénáře. Možná jsem si měla sbalit stan. V něm bych aspoň měla soukromí.

„Oh, Zoe!"

Obrátila jsem se po hlasu a spatřila, jak ke mně se sportovní taškou na rameni pospíchá Ben. Samotný pan ředitel na natáčení mimo studia. Šlo o dobré znamení?

„Těšíte se?"

Zahleděla jsem se na něj a potlačila náhlý příval veselí. Tak energického jsem jej neznala. Navíc měl na sobě neformální plátěné kalhoty, kostkovanou košili a béžový svetr, vypadal mladší a mnohem uvolněnější. Záviděla jsem mu. Moje nervy se vyšponovaly na maximum a krev mi v žilách vřela.

„Spíš jsem nervózní," přiznala jsem. „Všechno je to pro mě pořád... nové."

Ben se zazubil a spustil tašku na zem. „Ani nevíte, jak vám rozumím. Když jsem ve vedení firmy před deseti lety začínal, učil jsem se za pochodu. První měsíc jsem dělal jeden kopanec za druhým, divím se, že mě rada neodvolala! A po pár týdnech se to zlomilo. Musíte jen mít otevřenou mysl. V tomhle prostředí," rozpřáhl náruč, „nefungují pravidla jako na jiném pracovišti. Čím dřív se ten jednoduchý fakt naučíte, tím dřív se přestanete tolik stresovat."

Uvažovala jsem nad jeho slovy. Měl pravdu. Filmový svět se od toho reálného nemohl lišit víc.

Vtom před námi zastavil velký stříbrný Jeep. Zaškaredila jsem se, když okénko na straně řidiče sjelo a místo něj se objevil Samův šklebící se obličej. „Dobrý večer přeji."

Protočila jsem panenky a nespokojeně našpulila pusu. Moc dobře ten večer nevypadal.

„Ahoj, Same," mávl Ben. „Přijels vyzvednout Zoe?"

„Co?!" vykřikla jsem a s nechápavým výrazem ve tváři se k němu obrátila. „Jak to myslíte? Vyzvednout mě? Copak nepojedeme tou dodávkou?" Mířila jsem k vozu, do něhož pětice techniků v posledních minutách nosila různé důležité vybavení a který stál pár metrů od nás.

Ben se nervózně kousl do spodního rtu. „Omlouvám se. Ale ukázalo se, že nakonec budeme potřebovat mnohem víc světel a kamer, navíc má pršet a ochranné plachty jsou velké a těžké... Věci zaberou v dodávce všechno místo. Tým se musel rozdělit do několika osobních aut."

„Proč jste mi to neřekl dřív?" naježila jsem se, pocit zrady ve mně bublal jako nebezpečná těkavá látka. „Mohla jsem ráno přijet vlastním autem!"

Sam se za mnou rozřehtal.

„Co je tu k smíchu?" zasyčela jsem.

„Oh, Zoe," zavrtěl hlavou. „Vážně myslíš, že by to tvoje mrňavé autíčko obstálo na nerovném kamenném povrchu a kluzkém písku, který skály obklopuje?"

Zrudla jsem hanbou.

„Bylas tam vůbec někdy?"

Přistihla jsem se, jak ruce podél boků zatínám v pěst a nutím se ke klidu. Nejradši bych mu vyškrábala oči!

* * * * * * * *

ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY, NESROVNALOSTI ČI CHYBKY SE MOC OMLOUVÁM ♥ MŮŽOU SE OBJEVIT ♥ KOMENTÁŘ POTĚŠÍ ♥ PŘIPOJUJTE SE NA FACEBOOKOVÝ PROFIL, ODKAZ NAJDETE ZDE NA PROFILU WATTPADU ♥ DĚKUJU ZA VŠE!