HELLO THERE / Sam Claflin FF / cz /

Part SIXTEEN

Krásný sváteční večer! Jak si užíváte volna? Já moc, jen zítra musím do práce, ale vůbec se mi nechce, no co nadělám, chod pracoviště se zařídit musí, uf. Letos jsem si pomyslného Černého Petra vylosovala já, tak mi držte palce palce a myslete na mě, abych to psychicky dala.
Snad se vám dnešní díl bude líbit, komentář samozřejmě uvítám! A také se můžete stále připojovat na Facebook, pokud se vám mé psaní líbí, bude se vám zamlouvat i tam ;o) Odkaz najdete na profilu. MÁM VÁS RÁDA!

* * * * * * * * * * * * * *

Náhle malé parkoviště osvětlily reflektory právě přijíždějícího taxíku. Vzdávala jsem v duchu dík za perfektní načasování. Nemuseli jsme tak nic říkat, vklouzla jsem dozadu a Max se po chvilce váhání uvelebil na sedadle spolujezdce.

Potlačila jsem úsměv. To se tak moc snažil, aby mě nevyplašil? Nebo jsem mu přese všechno byla nějakým způsobem protivná? No, možná bych se ani nedivila. Nedokázala jsem se pořádně uvolnit, pořád jsem v sobě udržovala jakýsi blok, jenž představoval podvědomou ochranu před bolestí.

„Tak kde bydlíš?" houkl přes rameno, když jsme vyjeli ze širokých tepaných vrat.

Naklonila jsem se mezi sedadly a našpulila pusu. „Chm. Uvažuji, jestli ti nejdřív nezacpat uši, abys mou adresu neslyšel. Co když jsi obyčejný vrah, jenž žije dvojí život a s pomocí známé tvářičky si hledá příští nebohou oběť?"

Trvalo pouhý zlomek vteřiny, než Max vyprskl smíchy. A nutno podotknout, že i řidiči cukaly koutky, no pokoušel se to ze všech sil maskovat, zřejmě mu poslouchání hovoru svých cestujících nepřišlo profesionální.

„Co?" oslovila jsem ho. Tmavý knírek mu nad horním rtem vesele nadskakoval, modrá čepice zase maskovala neposedné, pomalu šedivějící vlasy.

„Vám snad nepřipadá podezřelý?"

Jenže muž mi vůbec nebyl schopen odpovědět. Vnitřek vozu brzy naplnily zvláštní zvuky, jež se oběma draly hrdla, a já tak zkrátka nemohla zůstat pozadu. Ve finále jsme uvnitř chechtali úplně všichni, a to dokonce i poté, co každý z nás zapomněl, proč se smát vůbec začal.

„Jedna nula pro tebe," opáčil huhlavě Max, když ta největší hysterie pominula. „Ale pokud nechceš skončit v mém typicky mužském neuklizeném kutlochu, radši vysyp tu adresu."

Zčervenala jsem, potřeba smíchu rázem pominula. Do hlasu se mu dokonce vloudil i lehký náznak provokace, a když jsem ve zpětném zrcátku zachytila vyzývavý pohled těch čistě modrých očí, padla jsem po zádech zpátky do sedadla a neochotně zamumlala ulici i s číslem domu, v němž jsem strávila poslední měsíce.

...

Za dvacet minut tmavě modrý vůz zastavil v příjemné tiché čtvrti plné nízkých řadových stavení, z nichž jedno jsem měla pronajaté právě já. Po celou dobu v autě panovalo zvláštní ticho, jen trochu jsem se pohnula a byla bych přísahala, že vzduch okolo mě zajiskřil. Max si spokojeně pobrukoval, opět, jako by dosáhl přesně toho, co měl v plánu.

„Kolik jsem dlužna?" sáhla jsem do béžového psaníčka pro peněženku, ale silné prsty mého společníka mi naléhavě stiskly zápěstí. „Nech to být."

Tázavě jsem k němu vzhlédla.

„Ještě musíme stejně dojet ke mně," mrknul. „Takže by to byly úplně marné počty."

Chystala jsem se začít z plných plic protestovat, ale cosi v jeho výrazu mě od onoho záměru odradilo. Tak jsem jen pokrčila rameny a vykouzlila vděčný úsměv. „V tom případě moc děkuju. A někdy ti to vrátím, slibuju."

„Co rovnou zítra?"

Ustrnula jsem uprostřed pohybu, s rukou nataženou ke klice. „Prosím?"

„Mohla bys mě na oplátku pozvat na sklenku vína," pokrčil naoko ledabyle rameny. „Nedaleko odsud je jeden úžasný klidný podnik."

Chvíli jsem na něj zaraženě civěla. Jako bych nedokázala pochopit, jaká slova právě jeho ústa zformulovala.

„Mohli bychom se sice domluvit v práci," pokračoval, mého váhání si zkrátka vůbec nevšímal, „ale myslím, že právě teď je vhodné načasování to nejlepší."

Snažil se mě snad vyprovokovat? Na jednu stranu jsem mu ten klid, zaznívající z jeho hlasu, vážně záviděla. Já pochybovala, že se k němu kdy vůbec přiblížím.

„No, víš co," loupl očima po řidiči, jemuž stále podezřele cukaly koutky, „probereme to venku... Doprovodím tě."

Normálně bych si nenechala od nikoho poroučet, ale z Maxe nesálalo ani to sebenepatrnější povýšení či jakýkoli druh arogance. Takže jsem jen směrem k muži za volantem špitla pozdrav, vyklouzla z vozu a vydala se po malém chodníčku ke dveřím.

Max mi vyrovnaně kráčel po boku. Byl... neuvěřitelně vysoký. Ale připadala jsem si vedle něj zase na druhou stranu... v bezpečí. Jako s nikým jiným kdy dřív. Možná za to mohla i aura naprosté sebejistoty, která jej obklopovala.

Stanuli jsme na prahu, já automaticky z psaníčka vytáhla útlý svazek klíčů a ten nejdelší vsunula do zámku. Max mě mlčky sledoval, teprve když se mé prsty natáhly ke klice, znovu promluvil. „Ještě ses mi nevyjádřila ohledně toho zítřka."

Spíš sama pro sebe jsem se pousmála a úkosem na něj pohlédla. Vlastně proč ne? Je mi s ním dobře? Je. Rozumíme si? Dle mého osobního skromného názoru ano. A navíc mě ten kluk strašně přitahuje. Tedy, nezachvacují mě stejné pocity jako v Samově blízkosti, ale Claflin... No, řekněme, že to je úplně jiná kapitola. Žádné city, jež se ve mně probudí, už nebudou takové, jaké ve mně vykřesal on. Představoval vlastně prvního kluka, do něhož jsem se skutečně zamilovala. Předtím se mi vždycky jen někdo líbil, nevinné pobláznění způsobené hormony, ale teprve se Samem jsem si uvědomila, jak by bylo krásné, kdyby mě držel v náruči. Kdyby na mě po dlouhém odpoledním vyučování čekal před gymplem. Kdyby naplánoval víkendový výlet někam daleko do hor...

Šlo však pouze o utopické ideje.

„Jo, proč ne," pokrčila jsem rameny, ačkoli to ve mně všechno vřelo. „Za dnešek jsem tvým dlužníkem. A já jsem zvyklá své dluhy splácet rychle."

Max se ramenem zapřel o dveřní zárubeň a překřížil paže na prsou. Měl dokonalé oči. A naprosto odzbrojující úsměv! Přednosti, jichž si byl velmi dobře vědom. „Fajn, domluveno. V šest před agenturou?"

Přikývla jsem. „Budu tam."

* * * * * * * * * 

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám... =)