HELLO THERE / Sam Claflin FF / cz /

Part EIGHT

Další díl románu se SAMEM, doufám, že si jeho četbu užijete! ♥

* * * * * * * * * * * * *

Její kousavý tón se mě dotknul. Nedala jsem však své rozladění najevo, místo toho jsem nasadila tak přeslazený úsměv, až by jednoho rozbolely zuby, a nevinně zamrkala. „Tak bez téhle pomocné síly by natáčení získalo skluz, zpoždění, což by znamenalo, že by se i tvoje sláva," ve vzduchu jsem naznačila uvozovky, „otřásla v základech. Takže pokud mi nechceš poděkovat, nemyslím, že si ještě máme co říct."

Ne, skutečně jsem se normálně nechovala takhle povýšeně. Ale toužila jsem alespoň jednou být na stejné úrovni s člověkem, jenž mě nenápadně urážel.

Isabelle překvapeně zamrkala.

„Same, díky za pomoc," oslovila jsem ho, přestože oči jsem k jeho tváři už nezvedla, „velmi si jí vážím, ale asi bych měla jet. Ostatně, i vás jistě čeká náročná noc." Ajéje, zase ten kousavý podtón. Od rána jsem se v jeho používání až znepokojivě zlepšila.

Jelikož jsem už ani jednomu nestála za odpověď, pokrčila jsem rameny, vklouzla za volant a modlila se, aby MiniCooper nastartoval.

Povedlo se. Tiché předení motoru mi dodalo odvahy, zařadila jsem zpátečku, vycouvala z parkovacího místa a s ohlušujícím zaskřípěním pneumatik vyrazila k výjezdové bráně.

...

„Debil. Co si o sobě vůbec myslí?" mumlala jsem si pro sebe, zatímco jsem srkala z vysoké broušené sklenice do půli naplněné červeným vínem. Už dvě hodiny jsem bez hnutí seděla na gauči, na nohou nataženy oblíbené pletené papuče, a zírala do béžové malby, již jsem pro svůj obývací pokoj před půl rokem zvolila. Prakticky hned po nastěhování jsem začala s rozsáhlou přestavbou, s níž mi pomáhalo dědictví po prarodičích, a byla sama na sebe hrdá, že jsem se zvládla postavit na vlastní nohy. Naši sice svou jedinou dceru pouštěli na svobodu velmi neradi, slzy tekly proudem, ale nakonec jim nezbývalo nic jiného než se s tím smířit. Ostatně... Stěhovala jsem se blíž k centru kvůli práci. Přátelé mě lákali, že tam uplatnění jistě najdu, a možná bych i našla, jen kdybych byla kancelářská krysa ochotná strávit své mládí zíráním do počítače a zápisem neustále se opakujících formulací do sešněrovaných smluv.

Tudíž... No, nahlas bych to nepřiznala, ale na jednu stranu mě Deb zachránila. Nejenže mě vtáhla do světa zaměstnaných, ale znemožnila mi také se doma úplně zbláznit. Ačkoli... Mám se zbláznit mezi čtyřmi stěnami, nebo bude lepší nechat to na Samovi?

„Debil," zopakovala jsem a napila se znovu. Alkohol ve mně prolomil jakési zábrany, dštila jsem najednou jed a síru a svolávala na jeho hlavu jednu katastrofu za druhou. Proč to dělal? Proč se měnil? Proč se musel rozhodnout pro práci právě na tomhle filmu? Proč jsme se jen musela znovu potkat?!

Najednou jsem na tváři ucítila cosi teplého. Mátožně jsem zvedla ruku a svých lící se dotkla.

Byly to slzy. Začala jsem plakat, aniž bych si to vůbec uvědomila. Během těch tří let, co se naše cesty klikatily jedna mimo druhou, pro mě prakticky žádný kluk neexistoval. Každého jsem podvědomě porovnávala se Samem, vzpomínala na jeho úsměv, hluboké oči, hřejivé měkké ruce...

„Dej už s tím pokoj," sykla jsem k sobě samé. „Jsi trapná! Tvůj Sam se nikdy nevrátí!"

...

Ranní vstávání se pro mě stalo naprostým utrpením. Jakmile se rozezněl budík na nočním stolku, hrábla jsem po něm a odhodila jej na druhou stranu pokoje. Šíleně mě třeštila hlava! Předchozího večera jsem to s tím vínem asi přehnala... Kolik jsem jej vypila? Že by celou lahev?

Se zasténáním jsem se vytáhla do sedu a prsty si okamžitě stiskla spánky. Ještě nikdy jsem neměla kocovinu. Nikdy! Alkoholu jsem se povětšinou vyhýbala, ve společnosti jsem si dala vždycky tak jednu skleničku, aby se neřeklo, takže mně by pravděpodobně postačila čtvrtka lahve. Ale kdepak. Já do sebe musela hodit celou! A proč? Kvůli chlapovi!

Zavrtěla jsem zoufale hlavou a vyklouzla z peřin. Pořádné kafe mě jistě probere.

...

Do studia jsem dorazila přesně na osmou, posilněna velkým vanilkovým moka ze Starbucks. Ne že by kofein skutečně pomáhal, na mě působil spíš jako placebo, pravdou však je, že jsem se cítila mnohem líp. Možná za to mohl i ten vyprošťovák ve formě tablety nacpané všemožnými vitamíny, který jsem do sebe po probuzení hodila, ale zvonění v uších konečně zmizelo, zrak se projasnil a prsty získaly ztracenou jistotu.

Vyklouzla jsem zpoza volantu a rychle se zhlédla v okénku řidiče. Tuctová tvář, ničím výjimečná, nenápadné brýle, maličké znaménko vedle nosu, plné rty a celý dojem, jemuž vévodily hluboké zelené oči, dokreslovaly rovné černé vlasy střižené do mikáda. Díval se na mě důvěrně známý obličej, ten, který jsem za třiadvacet let znala do nejmenších detailů. A se kterým jsem se smířila.

Pokračovala jsem dolů. Fialové tílko, tmavé džíny a černobílý dlouhý cardigan, pod nímž jsem schovávala své plné boky a větší bříško, důvod, proč jsem se během dospívání utápěla v sebelítosti. No, netuším, proč jsem se vůbec o něco snažila. Chtěla jsem snad podvědomě zapůsobit na Sama? To bych tedy byla ještě mnohem větší husa, než jsem si o sobě kdy myslela.

Stiskla jsem tlačítko centrálního zamykání a rozběhla se do budovy.

Za vchodovými dveřmi jsem málem vrazila do Bena.

„Ah, Zoe! Zrovna vás hledám!"

Zbledla jsem. Nějaký průšvih?

„Máme děsný malér. Katarina z kostymérny musela s dcerou lékaři, prý vysoké horečky. A Lucy od včerejška marodí, takže v šatnách to vře, nic se nestíhá! Musíte tam dneska zaskočit."

Zbledla jsem ještě víc. To bych snad fakt radši brala nějaký ten malér!

Nebojte," vzal mě kolem ramen a nenápadně směroval do míst, která jsem předchozího dne rozhodně nenavštívila. Takže takhle to skončí. Neztrapním se v maskérně, kdepak. Všechno vezme rychlý spád dokonce v kostymérně! Já vím, člověk se prý celý život učí. Ale není tohle už náhodou trochu moc?!

„Karen vás zaučí, ukáže, co a jak. Věřte mi, zvládnete to levou zadní."

Nutnost uchechtnutí jsem zamaskovala kašláním. Pokoušela se o mě hysterie. Každý se vyrovnává se stresovými situacemi jinak, já zrovna tímhle způsobem.

Ben tiše zaklepal, pak otevřel a mě nenápadně postrčil dovnitř. Zalitovala jsem, že jsem do sebe před odjezdem z domova nehodila aspoň jednu sklenku vína. Jak jsem včera poznala, něco ve mně ten alkohol odemkl, byla jsem náhle mnohem sebejistější. Což bych právě teď potřebovala.

„Doufám," ozval se zpoza stojanu s různorodými kousky oblečení rázný ženský hlas, „že mi vedeš tu posilu! Jinak tady končím, je to jasné?!"

Nasucho jsem polkla. Chci pryč!

Ben se bodře zasmál. „Neboj, Karen, našel jsem ti šikovnou pomocnici!"

 * * * * * * * * *

Musím říct, že psaní tohohle kousku si fakt užívám =D A vážně pevně doufám, že jste na tom stejně *wink wink* Děkuju za vaši vstřícnost, za zájem a tak vůbec... ♥

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám... =)