Znamení

-1-

Dám prodavačce dvacet korun, jak chtěla, vezmu si kelímek s vodou a otočím se, abych od ní odešla co nejdříve. Za půllitrový kelímek vody zaplatit dvacet korun- kam to spěje. Ale teplo je velké, obzvlášť na pražských rozžhavených ulicích. Lidí jako much, šestadvacet stupňů ve stínu- toto miluju. Když už se chci konečně napít studené vody, kterou si zahřívám v ruce, zazvoní mi v kapse mobil. To bych ale nebyla já, kdyby se mi k tomu nic nestalo. Asi karma nebo co. S pohledem upřeným do displeje mobilu, kam mi právě přišla zpráva od mého bratra, a s kelímkem v druhé ruce do někoho omylem vrazím. Nebylo by to ovšem tak hrozné, kdybych na toho někoho nevylila celý obsah kelímku a nevypadl mi mobil na zem. Chápete? Můj iphone mi vypadl na dlažbu. Mám to ale štěstí. Naštěstí ale asi nejsem jediná, protože osobě, do které jsem vrazila, se stalo totéž! Černý iphone leží na zemi vedle toho mého, a na sobě pociťuji vodu. No bezva.

„Promiň, já jsem nechtěla. Moc se omlouvám,“ vypadne ze mě a konečně se na tu osobu podívám. Štíhlý vysoký blonďák s roztomilým kukučem. Mohl by být zhruba tak v mém věku- což je něco kolem devatenácti let. Jeho úsměv mě okamžitě dostal do jiného světa. Vypadá jako andílek. Bože, on je tak hezký!

„To já promiň. Nedíval jsem se na cestu a vylil jsem na tebe vodu.“ Omluví se, mile se usměje a ohne se k zemi, aby zvedl naše mobily. Jeden z nich mi podá hned po tom, co zmáčkne zamykací tlačítko, aby viděl tapetu. Chvíli jsme jen tak stáli a dívali jsme se na sebe. Vím, že toho kluka znám, jen nevím, kde jsem ho viděla.

„Ne. Já na tebe taky vylila pití. Fakt promiň.“ Usmála jsem se a rychle se rozhoupala co dál. Je trapné tu jen tak stát a civět na sebe. „Budu muset jít, takže promiň a ahoj.“ Mávnu rukou, připojím další úsměv a otočím se k němu zády, abych mohla jít domů. Když se po pár metrech otočím, abych viděla, o se děje na místě srážky, potěší mě, když ho vidím stát tam bez hnutí a koukat na mě.

Odemknu si dveře od našeho bytu a vydám se do svého pokoje. Tento byt patří mně a mému bratrovi- Jáchymovi. On kvůli práci potřeboval být v Praze a já zase kvůli škole, tak nám rodiče pořídili tento byt, aby zabili dvě mouchy jednou ranou. Nemuseli platit intr a byt Spojili to dohromady a sami odjeli do Anglie za prací. Nám to samozřejmě vyhovuje, protože jsme oba takoví volní. I přes to, že bratrovi je třiadvacet a nestuduje, nýbrž už pracuje, chová se pořád jako puberťák. Je to ale jedno, skvěle si spolu rozumíme.

Sotva s žuchnutím dopadnu na postel, musím se zase zvednout, protože mi zvoní telefon. Až teď mi došlo, že jsem se nakonec ani nepodívala na zprávu, která uskutečnila dnešní karambol. Podívám se na svítící displej, kde vidím fotku svojí kámošky a rychle to zvednu.

„No to je doba!“ spustí hned a začne se smát. „Mám na tebe dotázek zlatíčko moje. Ale nejdřív ti řeknu, že jsi moje nejlepší kamarádka, jakou mám.“ Teď se pro změnu začnu smát já, protože mi je jasný, že něco chce.

„Tak co potřebuješ, Lindo?“ zeptám se přímo a pořád se směju.

„Ale fuj. Proč si myslíš, že něco musím chtít?“ ozve se z druhého konce vážně.

„Třeba proto, protože tě znám už takových devatenáct let?“ Teď už se směje i ona.

„Dobře no. Nechceš jít ven a pak do klubu?“

„Klidně. Kde a v kolik?“

„Tak koukej,“ začne plánovat, „jsou čtyři, takže v šest u školy?“ vymáčkne se.

„U bývalé, nebo u budoucí?“ zeptám se, abychom každá nečekala jinde.

„U bývalé.“ Oznámí jasně.

„Dobře, budu tam. Zatím.“ Ani nečekám odpověď a zavěsím. Mám dvě hodiny čas. Nejdříve si vlezu do sprchy, kde ze sebe smyji všechen pot- a že ho není málo. Je začátek června, takže se není čemu divit. Vydrbu si vlasy a s ručníkem omotaným kolem těla vyjdu z koupelny. Chvíli jen tak stojím a pak si zase uvědomím, co jsem ještě neudělala. Esemeska od mého bratra! Rychle vlítnu do pokoje, kde mám telefon položený na posteli a přečtu si ji. DNES NEPRIJDU, BUDU U KLARKY. J. No podívejme se na to. Můj velký bratr- velký to on je, má dobrých sto osmdesát cenťáků, a když jdeme někam spolu, je mezi námi rozdíl zhruba dvaceti centimetrů. Teď jsem ale myslela velký jako věkově. Se svojí přítelkyní Klárkou, která je moje vcelku dobrá kamarádka, protože je jen o rok starší než já, chodí už nějakou tu dobu. A upřímně, doma moc nebývá. Ne, že by mi to vadilo. Moc jim to přeju, Klára je fajn holka a můj bratr- no co si budeme povídat, je to přece můj bratr. Položím mobil zpátky na postel, aniž bych mu odepsala a vydám se do kuchyně, kde z lednice vytáhnu pet lahev s vodou a naleji si do sklenice. Konečně něco studeného za dnešní den. A zase mě napadne, že jsem zbytečně utratila dvacku za pití, které jsem chrstla na toho borce, který mimochodem vůbec není k zahození. Přestanu nad vším přemýšlet, vytáhnu si z lednice jahodu, která okamžitě putuje do mého žaludku a vydám se opět do mého pokoje. Spustím si noťas a pustím si písničky, aby v tomto bytě nebylo takové ticho, protože to je jedna z věcí, které skutečně nemám ráda. Nesnáším pocit, že jsem sama. A není to jen pocit, já totiž nesnáším BÝT sama, což se mi bohužel právě nedaří. Můj bratr je happy s Klárou, moji rodiče jsou bůhví kde, starší sestra, které je osmadvacet je se svojí rodinkou na druhém konci Prahy, kámošky z gymplu se po maturitě rozprchly do světa, kluci snad ještě teď zapíjí, jak moc jsou dobří, že vůbec tu maturu dali, a tak dále a tak dále. Jediný kdo tu je, i když tu není je právě moje nejlepší kamarádka Linda, s kterou se znám už dobrých devatenáct let, tudíž od mého narození. Naše matky se spolu potkaly před porodem a přátelství jim zůstalo do teď. A já s Lindou jsme si přirostly k srdci taky. A já a kluci? Můj přítel- teď už tedy bývalý minulý rok udělal maturitu, ovšem nedostal se na vysokou školu, tak půl roku makal, a pak se rozhodl sbalit kufry a vypadnout z Česka. Chtěl počkat na mě, až si udělám maturu, jenže já jsem prostě chtěla dále studovat vysokou, takže jsem ho tu nechtěla zbytečně držet, nechala jsem mu prostor a on odletěl do Ameriky. Asi další dva týdny jsem si psali a volali přes skype, ale oba jsme nakonec usoudili, že to na dálku nemá cenu, takže jsme se rozešli v dobrém. Za což jsem moc ráda. Radši přestanu nad vším přemýšlet a začnu si malovat obličej na xicht.