Znamení

-18-

Jedna hodina přesně, a já otevírám dveře do studia. Se všemi se po té době s radostí

přivítám, a už se nemůžu dočkat, na tu srandu při natáčení. Vlezu ihned do maskérny, protože se nemůžu dočkat, až mě zase pěkně nalíčí a po půlhodině vylezu ven i krásně učesaná. Chvíli se bavím s Ondrou o prkotinách, ale on pak zaleze taky do maskérny. Stojím ve dveřích opřená o futro, a koukám na něj.

„Jo prosím tě, kdo je teda ten dnešní host?" zeptám se, protože až teď mi dojde, že to pořád nevím.

„Seš si jistá, že to chceš vědět?" napíná mě.

„Jasně že jo."

„To budu asi já," ozve se za mnou a já se se škubnutím otočím. No ty vole. Stojí tam v celé své kráse. Netuším, co mám říct. „Ahoj Viky."

„To si mi ale mohl říct, Ondro," otočím se na něj a dál koukám na Vojtu.

„Viky prosím tě, venku na tebe někdo čeká," přijde mi říct Tereza- asistentka něčeho, ani nevím čeho.

„Omluvte mě," zahledím se Vojtovi do očí a proběhnu kolem něj ke skleněným dveřím, které ze studia vedou přímo na ulici. Chvíli to rozdýchávám, ale potom si všimnu toho, kdo tam na mě čeká.

„Ahoj Tomáši," obejmu ho s nadšením a dám mu pusu na tvář. Tomáš je Klářin bratr, známe se už roky a já jsem vážně ráda, že ho vidím. Aspoň se zase na chvíli odreaguju.

„Ahoj Matěji," podívám se na malého prcka, který má kukadla jak tenisáky, a ani na chvíli nevypadá, že by třeba chtěl spát. „Co vy tady?"

„Klára říkala, že dnes pracuješ, tak jsem si říkal, že bych tě přišel pozdravit. Do toho hlídám, tak jsem spojil příjemné s užitečným."

„To je skvělý, tak jak se máš?" ptám se hned. Posadíme se na lavičku, Matěje necháme čučet na nás a povídáme si dobrou půlhodinu. Pak si vzpomenu, že jsem v práci a rozloučím se s nimi.

„Pá prcku, uvidíme se doma," pošlu tomu andílkovi vzdušnou pusu, obejmu se s Tomem a otočím se ke dveřím. K mému velkému štěstí tam stojí právě Vojta, který kouří. Vím, že kouří, dřív jsme kouřili i spolu, takže to mě nepřekvapí ani trošku. Chci kolem něj projít, když zase promluví.

„Musíme se vážně ignorovat?"

„Neignoruju tě," zastavím se a stoupnu si naproti němu.

„A proč se mi vyhýbáš a tváříš se takhle?"

„Co? Tvářím se normálně."

„Sama víš, že to není pravda," odzbrojí mě. Vím to.

„Dáš mi cigaretu?" poprosím jej a potom co mi ji dá, se posadím na lavičku proti němu.

„Děkuju." Řeknu tiše, když se naše prsty dotknou. Jakoby mnou projel šok. Co se to se mnou děje.

„Máš syna?" zeptá se náhle, když se posadí vedle mě.

„Co?" zeptám se na oplátku já překvapeně.

„No ten s tím malým."

„Jo aha. Ne. Ten je Jáchyma a Kláry. A to byl Klářin bratr," vysvětlím a dál si vychutnávám cigaretu.