Znamení

-12-

„Přemýšlela jsem o tom, co si mi včera říkal," začnu opatrně, při druhém ploužáku.

„Myslíš to stěhování?"

„Jo."

„A k čemu jsi došla?" zeptá se nedočkavě.

„Nejde to. Nemůžu se k tobě nastěhovat. Jsme spolu krátce, klidně u tebe budu denně, často spát, ale stěhování mi zatím přijde moc," sklesne mu úsměv i nadšení v očích.

„Viki," řekne zklamaně.

„Vojto, já tě miluju."

„Já tebe taky. Aspoň pyžamo a kartáček si ke mně dáš."

„Dobře," usmějeme se jeden na druhého, a nedočkavě se políbíme. „A promiň mi to. S tou mamkou."

„Neomlouvej se, nemáš proč. Rád se s ní seznámím znovu," pohladí mě po tváři a udělá otočku. Já ho prostě miluju.

Nakonec protancujeme několik písniček, až si nakonec sundám boty, protože mám puchýře, a konečně si sedneme ke stolu. Objednáme si víno a bavíme se o všem možným.

„Mám překvapení," oznámí mi Vojta a já se začnu bát. Nesnáším překvapení. V tom nás ale vyruší opět moje máma a já se nedozvím, co mi chtěl Vojta říct.

„Chtěla jsem se vám omluvit," promluví na Vojtu a posadí se vedle mě.

„Neomlouvejte se mi, ale tykejte mi prosím. Jsem Vojta." Natáhne k ní ruku, a mamka ji s oddychnutím stiskne.

„Ráda tě poznávám, slyšela jsem, že děláš muziku."

„Dělám. Máme s klukama skupinu, takovej boyband. Docela dobře to jde." V takovém duchu se spolu baví dobrých padesát minut, až mě to unavuje, ale pak si k nám přisedne taťka a docela se i zasmějeme.

„Smím prosit?" ozve se vedle mě osoba, když všichni posloucháme Vojtu.

„Ty vždycky," odpovím a nechám se odvézt na taneční parket.

„Vypadá to, že se našim líbí co?"

„Doufám v to. Mám ho vážně ráda. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli vám teda nebudu doma zavazet."

„Co blbneš, princezno? Proč by si nám tam zavazela? Jasně jsme ti s Klárou řekli, že tam můžeš s námi být, jak dlouho chceš," udělá otočku, a dál na mě nechápavě kouká.

„Vojta mi nabídl, abych se k němu přestěhovala," řeknu do ticha.

„Fíha. Co jsi mu na to řekla?" vypadá zaskočeně ještě víc než já včera.

„Odmítla jsem. Jsme spolu krátce ne? Na druhou stranu s ním vážně chci moc být, ale zdá se mi to moc narychlo. Co myslíš, brácho?"

„Asi si udělala dobře. Zkuste spolu zatím jen někde být týden, nebo tak. Zjistíte, co vás na druhým štve, budete na to koukat jinak."

„Máš pravdu, byla by to blbost," uznám nakonec. „A co vy a mimčo?"

„Jaký, prosím tě?" zasměje se.

„No, kdy je máte v plánu? Ráda bych vozila kočárek a byla super teta."

„Nevím, asi tomu dáme volnej průběh. Přece jenom i já bych byl rád taťka. Nikdy nevíš, co se může stát, aby se ti život otočil vzhůru nohama," zamyslí se, a podívá se na svoji jizvu na ruce, kterou mu po autonehodě operovali, protože zlomenina špatně srůstala.