Znamení

-9-

Z mé zkroucené polohy na gauči mě probudí zvonek. S těží od sebe odlepím oční víčka, abych zjistila, že je teprve čtvrt na tři. Prohlédnu si, kde vůbec jsem, načež zjistím, že je to v pohodě, protože jsem doma. Klára spí jako špalek a mně bliká mobil. Zvednu se a po cestě ke dveřím zjistím, že mám osm nepřijatých hovorů od Vojty, dva od Ondry a nakonec šest esemesek, od prvního zmiňovaného. Ještě s očima upřenýma do displeje otevřu dveře bytu a jakoby na mě spadl pytel s moukou.

„Viky," zamumlá to, a obejme mě.

„Vojto, co tady děláš?" zeptám se jej, i když je mi jasný, že ten má dost a moc mi toho nepoví. Pracně ho tedy postavím vedle sebe a zavřu za ním dveře.

„Já tě mám rád, a chci se omluvit," opře se o mě celou svou vahou, a já mám co dělat, abych se neskácela k zemi.

„Řekneš mi to ráno, a teď si pojď lehnout, prosím tě," pracně ho dovedu do svého pokoje, kde mu sundám boty i s ponožkama. Bože, mám pocit, že mi upadnou ruce, když na tu ponožku sáhnu. Zesvlíkat opilýho je vážně mazec. Vojta mi do toho pořád něco říká, nebo pro jistotu usíná. Pracně mu sundám košili i s bílým tílkem, rozepnu pásek u kalhot, a zesoukám je z něj.

„Vojto, no tak, zvedni se na chvíli, lehneš si do peřin," začnu poté, co se svalí na zem, a odmítá se zvednout. Nakonec zvedne svůj opilej zadek, a žuchne do peřin. Jen ho zakryju peřinou a chystám se odejít.

„Viky, Viky, počkej," začne a natahuje se po mé ruce. Sednu si k němu na chvíli na postel a čekám, co z něj vypadne. „Já tě miluju, věř, věř mi to prosím," dokončí větu asi na čtvrtý pokus, a stisk na ruce povolí.

„Já vím, teď už spi," pohladím ho po tváři a na čelo mu dám pusu. Můj infarkt mi málem způsobí Klára, která stojí mezi futry a kouká na nás. Vážně jsem se jí lekla.

„To je on?" zeptá se, když si stoupnu vedle ní. Obě na něj teď koukáme, jako na svatej obrázek.

„Jo, Vojta."

„Tak to se neboj, ten tě má rád," poplácá mě po rameni a jde si opět lehnout na rozložený gauč. Já tam ještě chvíli jen tak stojím a koukám. Nakonec si lehnu pod deku vedle Kláry a s přáním dobré noci se opět propadnu do říše snů.

Čokoládové křupky si zaliji mlékem, do studené vody hodím něco rozpustného na kocovinu, a začnu jíst.

„Už je vzhůru?" zeptá se Klára, která akorát vyleze ze sprchy.

„Nevím, ještě jsem tam nebyla," odpovím po pravdě a prázdnou misku hodím do dřezu.

„Tak jdi," popohání mě do pokoje, kde spí Vojta. „Já jdu za Jáchymem," obejme mě, a já jen slyším prásknout dveře od bytu. Se sklenicí rozpuštěného šumáku a pořádně nadechnu, a opatrně otevřu dveře do svého pokoje. Nespí. Leží a vypadá, jakoby se nejraději propadl do země.

„Ahoj," kouknu na něj a otevřu okno, aby se vyvětralo.

„Ahoj," odpoví ochraptěle a posadí se na posteli.

„Na, vypij to," podám mu sklenici a vytáhnu si čisté oblečení ze skříně.

„Jak jsem se sem dostal?" optá se náhle, když se chystám vyjít z pokoje a jít do sprchy. Nakonec položím oblečení na stoličku vedle dveří, a sednu si na kraj postele.

„Přišel si asi ve dvě ráno."

„Vyváděl jsem hodně?" nad touto otázkou se chvíli zamyslím. Pak si ho představím, co v noci vyváděl a nakonec se usměju.