Znamení

-3-

              „…po zjištění, že váš bratr má vnitřní krvácení, jsme ho museli hned převést na operační sál. Každou chvílí by se tu měl ale objevit doktor, který ho operoval. Pokud se ovšem nevyskytly žádné komplikace, ale to snad ne.“ Usměje se na mě postarší doktor, a odejde dlouhou bílou chodbou někam pryč. Já se jen se strachem a se slzami v očích svezu podél zdi. Co když komplikace skutečně nastanou? Co když mi zemře? Nemůže mi zemřít! Moje scénáře jsou asi hodně pesimistické, ale pochopte. Nemůžu přece přijít o mého bratra, se kterým žiju. To on tu pro mě vždycky byl a bránil mě. Zastal se mě, pomohl mi.

„No ták. Bude to dobrý, uvidíš.“ Probere mě až něčí ruka na rameni.

„A co když ne?“ Musím brečet. Prostě musím.

„Viki. Bude. Věř tomu. Nebo ještě líp- věř mi.“ Jeho úsměv a ruka položená na mém těle mě uspokojuje. Ale…jak mám věřit někomu, koho znám sotva šest hodin?! Nahlas to ovšem nevyslovím, a jen kývnu na souhlas. V tu chvíli se rozrazí dveře a na chodbu vejdou dva muži v bílých pláštích. Rychle vstanu a za doprovodu Ondry dojdu až k nim.

„Rodinní příslušníci?“ Zeptá se vcelku mladý doktor. No mladý- mohl by být můj otec.

„Jsem Jáchymova sestra.“

„Stav vašeho bratra je dobrý. Krvácení jsme zastavili a teď už to je jen na něm. Lehký otřes mozku, zlomená pravá ruku a sešité břicho. Jinak je v pořádku. Pár dní si tu ale poleží a jeho přítelkyně také.“ V tu chvíli mi to dojde. Klára je tu!

„A co jí je?“

„Slečna má pouze otřes mozku, ale také je lehký. Zůstane tu jen dnes na pozorování. Zítra odpoledne ji pustíme domů.“ Objasní mi situaci a já si viditelně oddechnu.

„Děkuju. Můžu za ní? Nebo…mohli bychom?“ Musím se opravit, protože jsem si uvědomila přítomnost Ondry. Doktor pouze kývne na souhlas a nasměruje nás k danému pokoji.

„Vidíš. Kdo měl pravdu?“ řekne hrdě Ondra a já se musím zasmát.

„Moc děkuju. Bez tebe bych to nezvládla.“ Jediné co říkám je pravda. Není to žádná naučená fráze. Jsem mu za to vážně vděčná.

„Ale prosím tě. Každej moula by tě odvezl do nemocnice.“ Mávne rukou a dál pokračujeme do třetího patra.

„Každej ne. A hlavně by tu se mnou každej nezůstal. Fakt děkuju. Máš to u mě. Jdeš se mnou?“ Ukážu prstem na dveře, u kterých jsme se zastavili. On je kývne na souhlas a po tichém zaklepání vejdeme.

„Viki!“ vykřikne Klára sotva do pokoje vejdu. Okamžitě chce vstát, ale v tom ji s Ondřejem zabráníme.

„Ahoj“ obejmu ji hned, jak k ní dojdu.

„Ondro toto je Klára. Kláro, toto je Ondra.“ Představím je navzájem.

„Já tě znám.“ Oznámí Ondra jen tak do prázdna s prstem namířeným na Kláře.

„Ondra Havel?“ ozve se z nemocničního lůžka.

„Klára Tomešová?“ řekne pro změnu postava stojící vedle mě. Teď už jsem docela zmatená.

„Vy se znáte?“ Nechápavě se na ně oba dívám.

„No jasně. Klára byla ve školce moje velká láska. A taky ta první.“ Vysvětlí mi muž po mé pravici.