Znamení

-6-

***Ahojte, ani nevím jak jsem k tomu přišla. Hodně z vás psalo že chce další díl. Upřímně se mi tento moc nelíbí, dlouho přemýšlím co napíšu a ták, ale snad se bude líbit a na nějaký nápad dál už přijdu. :) LeXie

Nevím v kolik hodin se vyprázdní celý Vojtův byt, ale konečně zůstaneme sami dva. Ne že by mi přítomnost ostatních vadila, to ani náhodou. Je to dobrá parta lidí.

„Tak co brácha?" vyleze z Vojty, když začnu uklízet bordel po tom dobytku, co tu byl.

„Mimo ohrožení života. Asi to bude dobrý," usměji se na něj a natáhnu se pro další sklenici, kterou ovšem do ruky vzít nestihnu, protože mě za ni zatáhne Vojta k sobě na pohovku.

„Neuklízej to, pojď se radši přitulit," pevně mě obejme a usměje se na mě, jak nejkrásněji umí.

„A dáš mi aspoň pusu?"

„Nedám," řekne až moc rozhodně, což mě docela zaskočí. „budeš pak nemocná." Dokončí svoji větu.

„To je mi ale jedno." Ruku mu zapletu do vlasů a pusu mu dám drze sama. On to ale zase překazí.

„Neblbni Viky, nechci, aby si ležela na hromádce v horečkách jako já." Usměje se a začne mě hladit ve vlasech. Najednou si připadám vážně blbě. Tak nějak odstrčeně, jakoby se mnou vůbec být nechtěl.

„Tak já jdu domů," zvednu se a trošku naštvaně mu to oznámím.

„Viky," odnesu sklenici do myčky a vezmu si svoje věci, co tu mám. „nemyslel jsem to zle."

„Já vím, že ne," usměji se na něj a přistoupím k němu, „tak zalez do peřin a uzdravuj se." Dám mu pusu na čelo a s pohledem na jeho smutný obličej odejdu z bytu. Jsem naštvaná. Ale je to špatně? Achjo, asi jsem vážně blbá. S přemýšlením dojdu až domů, kde zjistím, že už je zase večer, div ne noc, osprchuju se a zalezu si do postele.

Dny ubíhaly a ubíhaly. Můj denní stereotyp se stal stereotypem a skoro nic se neměnilo. Každý den v nemocnici za Jáchymem, ano je mu líp. Doktor měl pravdu, už následující den si s námi povídal, a co si budeme vyprávět, podle jeho humoru to vůbec nevypadalo, že by mu něco bylo. Klára byla šťastná, že je v pohodě, a pomalu si začali plánovat svatbu. A Vojta? Abych pravdu řekla, ani nevím. Neřekli jsme si, že jsme spolu, ani že spolu nejsme. Stále leží doma s nemocí, a každý den za ním chodím. Většinou se tam setkáme všichni, ale moc to spolu neřešíme. Vlastně jsme veškerý kontakt omezili. Nebaví se se mnou, když nemusí, neodpovídá na zprávy, nebere mi mobil, a já nevím proč. Žádná pusa, prostě nic. Přece by se se mnou nepřestal bavit jen kvůli puse? Linda je happy s Lukášem a užívají si spolu volných dnů, kdy nemají koncerty, ani nic jinýho.

Dnes je to devět dní od doby co jsme si s Vojtou dali poslední pusu, a zároveň taky tu skoro první.

„Ahoj bratře," vejdu s úsměvem do nemocničního pokoje mého skvělého a jedinečného bratra, a nestačím se divit jakou tam má společnost.

„Čau ségra," usměje se na mě dlouhovlasá blondýna, která je už dlouhých devatenáct let, mojí starší sestrou. Rychle k ní přistoupím a s radostí ji obejmu. Bydlí sice ve stejném městě jako já, ale stejně se moc nevídáme.

„Ahoj prcku," dám pusu malému pobíhajícímu tvorečkovi, který je můj synovec.

„Tak jak se máte? Ne počkej, nejdřív marod. Jak ti je bratře?" kouknu na Jáchyma a jsem vážně ráda za to, jak vypadá. V tu chvíli vejde do pokoje doktor.