Znamení

-5-

              „Ahoj Kláro. Neprobral se?" zavřu za sebou dveře do bílého pokoje a stoupnu si k posteli s pohledem upřeným na mého bratra.

„Neprobral. Ale měl by ne?" ustaraně se na mě podívá z malé židličky vedle postele.

„To já nevím. Nejsem doktor. Říkal něco?" V tu chvíli se otevřou dveře a dovnitř vejde muž v bílém plášti.

„Dobrý den, dámy."                       

„Dobrý. Jak je na tom?" zeptám se hned a Kláře ani nenechám prostor, aby pozdravila.

„Stav pacienta je stabilizovaný. Je mimo jakákoliv nebezpečí." Usměje se na mě zpod brýlí.

„A proč se neprobral?"

„Očividně si chce pospat. Nebojte se. Prožil toho teď dost. Potřebuje si odpočinout. Zítra nejpozději si tu s vámi bude určitě povídat," odpoví od dveří a místnost opustí.

„Asi bych ti měla něco říct," řekne Klára po chvíli a nervozitou začne žmoulat kus peřiny v ruce. Povzbudivě se na ni usměji a ona začne. „Požádal mě o ruku."

„No tak to gratuluju! Jsem moc ráda." Svoji radost neskrývám ani nelžu. Musím tu holku obejmout se slzama v očích.

„Ani nevíš, jak moc jsem happy. Budu mít svatbu!" Celá nadšená a natěšená se zase posadí na židličku. Ještě nějakou dobu si povídáme, a já se potom zvednu, abych odešla domů.

              Nahá si vlezu do sprchy, kde na sebe dlouhou dobu nechám téct vlažnou vodu, kterou poté utřu do mého bílého ručníku. Sotva polonahá vyjdu ze sprchy, ozve se zvonek u dveří.

„Ahoj" pozdraví dvě osoby, které tam stojí. Jedna je mi překvapením a ta druhá- ani moc ne.

„No ahoj." Zakřičím na ni, protože kolem mě hned proběhne na záchod a dále stojím v ručníku v otevřených dveřích.

„Potřebovala na záchod." Vysvětlí osoba na chodbě. Jen kývnu a začnu se smát. To je celá Linda.

„Promiň. Moc lidí ke mně na návštěvu nechodí, takže moc lidi dovnitř nezvu. Pojď dál." Ustoupím a zavřu.

„Nevadím ti tu?"

„Jasně, že ne. Ráda tě vidím." Pozvu hosta dále, a dám mu sklenici minerálky.

„Já tě taky rád vidím. Obzvlášť v tomto oděvu." Podívá se na mě a začne se neovladatelně smát.

„No Ondřeji! Aby ses do mě nezamiloval ještě víc!" Vykřiknu smíchy a praštím jej do břicha.

„Ale zlato. Víc už to přece nejde." Vyplázne na mě jazyk, pevně mě chytí a dá mi pusu na tvář zrovna ve chvíli, kdy do kuchyně přijde Linda.

„Počkat. Vy dva spolu?!" Vyjeveně na nás kouká a nevěří.

„Jojo. Ona je moje největší láska, za celý můj život." Vysvětlí Ondřej něco takového, jako říkal včera Kláře a posadí si mě v ručníku na klín.

„Och bože, to nebyl nejlepší nápad." Usměje se, když si na jeho klíně dělám pohodlí. Je mi úplně jasný, co způsobuju, ale je mi to totálně jedno.