Nebe, peklo, ráj [Ironfrost/Frostiron] ✓

Padlý anděl

Za své hříchy měl pykat v temném a mrazivém podsvětí, jeho cesta z nebes se však zastavila na samé hranici života a smrti – na Zemi. Padlí andělé jsou za své hříchy souzeni a kdo by je mohl soudit lépe než sám ďábel?

---

„Dáš si skleničku?" optal se pozemšťan příchozího a postavil se za barový pult, odkud vytáhl lahev toho nejlepšího alkoholu, jaký vlastnil. Muže s kůží barvy odkvétající pomněnky si prozatím příliš nevšímal a až na zdvořilostní otázku neměl v plánu brát jeho přítomnost zde, na zřetel.

„Nedám si." Odpověděl jednoduše ďábel a přešel k hnědovlasému miliardáři blíže. Jejich pohledy se na několik málo okamžiků setkaly v neproniknutelné bublině, v níž oba muži bravurně skrývali své emoce. Loki se pousmál. „Víš, proč tu jsem." Nadhodil skoro až milým hlasem.

„Jistě, nelze předpokládat, že bys tu po sto padesáté byl kvůli něčemu jinému." Napil se alkoholu, obešel nadpozemskou bytost a usadil se v obývacím pokoji do křesla. Věděl, že jej následuje, jelikož za svými zády nezaměnitelně naslouchal jeho tichým krokům, jež vydávaly bosé nohy sunoucí se po podlaze. Jako by za sebou vláčel dlouhý pytel plný hříšných duší...

„I když jsem ti to již řekl několikrát, klidně to zopakuji." Povzdechl si miliardář, když vtom ucítil, jak mu ďáblovy prsty s dlouhými nehty hnětou ztuhlá ramena. „Ze svých hříchů jsem se napravil. Pomáhám lidem, snažím se, seč jen to jde, abych se začlenil mezi obyvatele Země. A upřímně mi to vůbec neulehčuješ." Posteskl si.

„Padlým andělům nenáleží pozemský život. Za své skutky jsi měl skončit v podsvětí. Jen zázrakem ses zasekl na hranici mezi nebem a klamným královstvím." Jazykem ostrým jako břitva zakmital jako had, přibližuje se k Anthonyho uchu. „To brnění možná skrývá tvou podstatu, ale nejsi v něm tím, kým máš být."

„Nejsem padlý anděl." Loki se temně zasmál.

„Ne? A co tedy jsi?" zaryl nehty do jeho ramen a Tony ucukl. Jeho dotek jej pálil jako led.

„Smrtelník." Zalhal. Sám sobě si nalhával, že patří mezi takzvané superhrdiny a spolu s týmem zkrachovalých duší pomáhá ochránit tento svět, jež si zamiloval. „Jsem smrtelník, rozumíš? A už mě nech navěky být." Předklonil se a lokty si opřel o kolena, uhýbaje ďáblovým chladným dlaním.

Loki jej bez varování probodl skrz na skrz zlatým kopím, jež se mu objevilo v ruce, avšak na místě, kde by se běžným smrtelníkům skvěla rána schopná zabít, se rozzářilo zlatavé světlo naznačující okamžitou regeneraci. Stark nic necítil – ani bolest, ani strach. Jeho tělem neprocházela žádná krev a byť to věděl, nechtěl tuto skutečnost vyslovit nahlas. Ne před Lokim – vládcem klamné podsvětní říše.

„Ukaž svá kovová křídla, okřídlenče." Černovlasý z něj vytáhl hrot a postavil ho na nohy. „Neskrývej to, čím skutečně jsi." Tony sklopil hlavu a bez jediného slova podlehl Jötunovým slovům, doufaje v úlevu. Zlatavé světlo ozářilo jeho záda, než se mu mezi lopatkami vyklubala dvě malá křídla, jež se zvětšovala a zvětšovala, dokud nedosáhla až k podlaze. Kov se na nich leskl jako pravé stříbro a mezi zrezlými úlomky se rodily náznaky nových per.

Anthony křídla rozepjal do úctyhodných dvou metrů šířky a na démona s odstupem pohlédl. Ten si ho prohlížel se zájmem jasně vepsaným v rudých očích a laškovně obtočil andělovo tělo svým dlouhým ocasem, jež byl zakončen ostrým trnem.

„Pozemšťané nám nesahají ani po paty, andílku. Nepřirovnávej se k méněcenným." Pohladil jej po tváři a mimovolně zajel dlouhými nehty do hnědých kadeří. „Pojď se mnou a společně budeme vládnout podsvětí." Navrhl mu a Stark se pod hrubostí jeho hlasu viditelně otřásl..