Nebe, peklo, ráj [Ironfrost/Frostiron] ✓

Ostrov bláznů

Uvíznout na opuštěném ostrově nezní jako ta nejhorší noční můra, dokud si neuvědomíte, že svůj čas musíte sdílet s mistrem klamu a iluzí, u kterého nikdy není jasné, co se chystá udělat.

---

„Proč jsem zrovna já, Loki, bůh klamu a chaosu, syn Odinův, musel skončit na opuštěném ostrově s tím nejotravnějším, nejméně snesitelným a nejnamyšlenějším pozemšťanem z celého Midgardu?!" čertil se černovlasý.

„Taky nejsem zrovna vedle ze zjištění, že jsem na jednom ostrově s intrikářem, podvodníkem a manipulátorským šmejdem." Zelené oči se na Starka zaměřily s neskrývaným hněvem. Odfrkl si a bez řečí vytáhl dýku ze svého pláště, jdouc k lesu. „Kam ženeš?"

„Brzy bude noc a pokud tu nechceš zmrznout, měl bys hejbnout zadkem a obstarat nějaké dřevo." Anthony se zamračil a chytil Asgarďana za rameno. Ten se po něm ve varovném gestu ohnal nožem, neměl však v úmyslu jakkoli svého spolunocležníka poranit.

„A kam jdeš jako ty?"

„Nepochybuji o tvých výjimečných schopnostech pro lov zvěře, ale pokud souhlasíš, raději se o shánění dnešní večeře postarám sám. Nejsem si moc jistý, zda bych dnešní noc usnul s plným žaludkem, kdybych ti přenechal tuto důležitou činnost." Hnědovlasý zavrčel, ale poslušně ustoupil vzad. Loki měl pravdu – bez svého obleku nezmohl takřka nic výjimečného. Při přežití mu byla znalost vědy a techniky naprosto k ničemu.

„Fajn!" odsekl mu a šel sehnat dřevo na zatopení, zatímco Loki se vydal na lov.

Na večer se oba sešli u rozdělaného ohně na pobřeží, kam bůh klamu přinesl chyceného dikobraza. Anthony neřekl nic, byť měl na jazyku mnoho urážek a nelichotivých poznámek. Zajímalo ho, jak bůh dikobraza připraví, jelikož dlouhé ostny se zdály pro smrtelného vynálezce jako těžká překážka.

Nespustil z Lokiho oči po celou dobu, co dikobraza zbavoval ostnů a zpracovával maso, jelikož pohled na to, jak jeho úhlavní nepřítel přesně ví, kam sáhnout a co udělat, jej dokonale odzbrojil. Netušil, že se tento Asgarďan po část svého dlouhého života věnoval především lovu a honu na divokou zvěř.

„Co tak koukáš?"

„Já,... ale nic." Natočil pohled zpět k rudým plamenům ohně a koutkem oka pozoroval černovláska, kterak nabodává maso na dlouhý klacek, připevňujíc jej nad šlehající prapory ohně.

„Tohle jsme neměli zapotřebí. Kdybys mi nebránil v přistání, nic z toho by se nestalo."

„Zaútočíš na můj svět a divíš se, že jsem ti nemohl dovolit přistát na pevné zemi? Neměl jsem na výběr, musel jsem tě nasměrovat do moře. A pokud ti to ještě nedošlo, můj oblek, tryskáč, technika – to vše je nadobro pohřbené pod hladinou oceánu! Nemáš proč být na mě naštvaný, to já bych měl zuřit!"

„Vy lidé jste tak malicherní." Jako by Anthony slyšel z Lokiho úst mluvit Thora. „Bez těch svých vynálezů nejsi nic. Beze mě bys tu umřel. Řekni génie, co bys dělal, kdybych tu nebyl?" Stark mlčel. Dobře věděl, že sám by zde jen těžko přežil.

---

Následující den oba muži trávili na cestách po ostrově. Chodili a hledali něco k snědku – ne však spolu, jelikož jakýkoli počáteční rozhovor vedl téměř okamžitě ke slovní přestřelce. Na večer se oba opět sešli u ohně na pobřeží.

„Dnes jsi nic neulovil?" optal se Tony, pokoušeje se zahřát.

„Nelovil jsem." Řekl a hodil na zem v malém šátku zabalených několik plodů rambutanu, poté vedle sebe položil plod durianu, na který se okamžitě Anthony zhnuseně podíval.

„To jíst nebudu."

„Ale budeš." Namítl Loki a dlaně přiblížil k ohni, přivíraje při kontaktu s teplem oči.

„Smrdí to."

„Ano, a i přesto budeš ještě rád, že to můžeš sníst." Stark se zamračil, ale neřekl nic. Začínala mu být čím dál větší zima a byť se pokoušel sednout si co nejblíže k ohni, nemělo to valný účinek. „Zima?"

„Vysmíváš se mi?"

„Ne." Ohradil se rychle bůh klamu a s nakrčeným obočím pozvedl ruku v němém pozvání. Tony zalapal po dechu. „Pojď sem, zahřeju tě."

„Nemám zájem tisknout se k maniakovi a vrahovi. Musel bych být dočista padlý na hlavu." Černovlásek se uchechtl a s pokrčením ramen oloupal několik rambutanů, které si po částech vložil do úst. Hnědovlasý jej po celou dobu zaujatě pozoroval, a i když se snažil, nakonec podlehl chladu okolního vzduchu a zvedl se ze svého místa, přisedávajíc si k Lokimu.

„Stejně j-je to tvoje vi-vina." Vydrkotal ze sebe a přitiskl se k bohu lsti. Ten kolem něj obtočil jednu z paží, v dlouhých prstech držíc rambutan, jež přiložil miliardáři ke rtům. „Proč to dě-děláš?"

„Nezasloužíš si smrt podchlazením. Vsadím se, že brzy se tu stejně objeví ti tví slavní ochránci světa a pomůžou ti. Všichni budou spokojení." Pohladil Tonyho palcem po rameni a zahleděl se do mihotajících se plamenů. „Já se vrátím na Asgard, přijmu otcův trest a hněv Thora. Ty budeš žít v poklidu dalších padesát let, než si pro tebe přijde smrt. Váš život je tak marnivý..."

„Proč mi to říkáš?" zbohatlík opřel hlavu o jeho rameno a úlevně vydechl.

„Nevím. Možná proto, že mi tvá přítomnost najednou nepřipadá tak vyčerpávající a nesnesitelná." Uchechtl se Loki a bez rozmyslu opřel bradu o vršek Tonyho hlavy. Přivoněl k jeho vlasům, počechral je horkým dechem.

„Ani ty nejsi takový zmrd, za jakého jsem tě považoval. Možná, kdybychom byli v jiné situaci, nemuseli by z nás být nepřátelé. Jsme si v mnohém podobní." Starka děsilo, jak o muži smýšlí. Takovéto řeči byly nebezpečné – jednalo se přece o kriminálníka a mezihvězdného mistra klamu.

„Možná." Stiskl Starka pevněji a namáčkl jej na sebe. To bylo poprvé, kdy někomu dovolil být tak blízko...

---

O týden později:

„Loki!" zakřičel Tony, zatímco utíkal hustým porostem před velkou kočkovitou šelmou, jenž ho pronásledovala již několik málo vteřin. Běžel jako o život, o který mu víceméně šlo, a s prosbou v hlase volal boha lsti, který ráno vyrazil na obhlídku a doposud se nevrátil.

„Loki! Loki, pomoc!" tygr mu dýchal na záda. Cítil jeho hlasitý řev, ale odmítal se zastavit, jelikož jediné zaváhání v pohybu by mohlo znamenat jeho smrt. Utíkal dál jako smyslů zbavený, až doběhl na pláž pokrytou kamením.

Vběhl do vody, doufajíc, že se za ním šelma nevydá, ale spletl se. Obrovské tlapy masožravé kočky čeřily vodní hladinu jako nabroušený nůž krájející maso a Tony velmi brzy zjistil, že zvířeti neuteče. Plaval, ale k jeho překvapení se zdál být tygr o dost lepším plavcem, než byl sám Tony.

„L-Loki!" zakřičel zoufale. „Loki!" hlava se mu potopila, jak nabral do plic moc kyslíku. „Pomoc!"

Zničehonic se z hustého palmového lesa vyřítil Asgarďan s dýkou v ruce a mrštně jí hodil přímo na šelmu. Voda se zbarvila do červena a tygr nehnutě zůstal ležet na hladině.

„Loki, Loki!" miliardář vylezl z vody a jmenovaný jej okamžitě zachytil, pevně tisknouc jeho tělo ve svém objetí.

„Tony." Zapletl mu prsty do mokrých vlasů, cítě Starkův třas. „Pojď, pojď, rozdělám oheň."

Jak řekl, tak učinil. Stark se vysvlékl z mokrého oblečení a nechal si na sobě pouze boxerky. Přimkl se k Lokimu, který jej silně přidržel u sebe. „Ď-děkuju." Dostal ze sebe hnědovlásek a na zelenookého muže se oddaně podíval. Karamelový lesk jeho očí se smísil se smaragdovým třpytem Lokiho zelených duhovek a v následující vteřině se propojily nejen jejich oči, ale také rty.

Netušili, kdo z nich se první naklonil k tomu druhému; kdo první zapletl ruce druhému do vlasů; kdo první řekl ta dvě slova, která dokáží rozhýbat celý vesmír. Miluji tě.