Go away! Please

♥31♥

-Po dvou týdnech-

Tessa

Řekla bych, že se mi daří v zapomínání na Harryho, jenže to bych lhala, jelikož se mi vůbec, ale vůbec nedaří. Vlastně na něj myslím pořád. Myslím na něj v práci, myslím na něj doma, myslím na něj úplně všude. Připadá mi to až nezdravý, kolik času strávím nad tím, jestli on na mě myslí taky. No, podle Nialla na mě už dávno zapomněl. Prý se vrátil k životu, který žil před tím, jenže já tomu nevěřím. Teda spíše nechci věřit. Nemohl přece tak rychle zapomenout, nebo jo?

Může si prostě jen tak jít do klubu a vybrat si tam jednu z mnoha holek, kterou si odvede do postele?

„Tess!“ Otočila jsem se na mračícího Tylera a olízla si svoje rty. „Vím, že máš v myšlenkách něco jiného, ale ty knížky se samy nesrovnaj.“ Chytil mě za ruku a smutně se usmál. „Pokud chceš, tak se mi svěř. Víš, že ti rád pomůžu, ale když nevím s čím, tak je to těžký.“ Cvrknul mě do nosu a já se posadila na malou červenou židličku.

„Promiň, jen prostě moc přemýšlím.“ Zavrtím hlavou a protřu si svoje oči. „Prostě mi nejde do hlavy, že já jsem ta, co se trápí. Niall mi říkal, že jeho to vůbec nijak nesebralo, chápeš?!“ Rozhodím naštvaně rukami a opřu se zády o knihovnu. „On má být ten, co má trpět, tak proč tu sakra trpím já?“ Zašeptala jsem pisklavě a pokoušela se udržet slzy, které se mi chtěly znovu kutálet po tvářích.

„Sama si mi říkala, že tomu nevěříš.“ Zašeptal a jemně mě hladil po předloktí. 

„Nevěřila, ale pomalu tomu začínám věřit.“ Popotáhla jsem a zaklonila hlavu. „Třeba jsem byla jediná, kdo k němu něco cítil.“ Uchechtnula jsem se.

„No tak... Dorovnej ty knížky, a pak půjdeme na báječnou večeři, kterou budu platit já, co ty na to?“ Dloubl mě prstem to břicha a já se usmála. „Seber se! Buď za ním jdi, nebo na něj přestaň myslet. Takovej úsměv ti sluší a ty ho pořád schováváš!“ Zvedl se a já společně s ním. Prsty mi obkreslil můj úsměv a já jen pobaveně zakroutila hlavou.

„Dobře.“ Vydechla jsem všechen vzduch a začala zastrkávat další knížky do polic.

***-

„Jsem doma!“ Zakřičela jsem do našeho bytu a namáhavě jsem si zula svoje boty. Chytnula jsem se za břicho a těžce oddechla. Večeře, na kterou mě pozval Tyler, byla docela velká. Tudíž jsem se nenajedla, ale přejedla. Divila jsem se, že moje břicho nepraskalo, jelikož jsem toho za dnešek opravdu snědla víc, než za celý měsíc.

„Jsem v kuchyni!“ Ozval se mámin hlas a já se usmála.

„Doufám, že si nevařila, jelikož jsem fakt plná.“ Došla jsem do kuchyně a sedla si ležérně na židli u stolu, na kterém byly rozházené různé kuchařky.

„Vařila, ale pokud už si jedla, tak to jíst nemusíš.“ Sedla si naproti mně s úsměvem a já jen přikývla, jelikož jsem tak nějak nevěděla, co mám říct.

Vlastně jsem chtěla něco říct. Chtěla jsem vědět, kde vzali tolik peněz, nebo to, kde se takhle zadlužili, jenže teď mi to zrovna nepřišlo jako vhodná chvíle. Bude vůbec někdy ta vhodná chvíle? „Mami? Kde jste vzali tolik peněz?“ Promluvila jsem do ticha a vzhlídla od svých prstů na mou mamku.

„No… Táta nějaké měl a... něco ještě vydělal.“ Zakoktala se a já nadzvedla pobaveně obočí.

„Taky neumím lhát, aspoň vím, po kom to mám.“ Zasmála jsem se. „Tak kde jste je vzali? Mohla bych znát konečně aspoň část pravdy.“