Go away! Please

♥20♥

„O můj bože.“ Zašeptám potichu a odložím svůj kufr ke dveřím. Přeběhnu k oknu, ze kterého vidíte na celou osvětlenou Paříž. Jsme kousek od Eiffelovy věže, tudíž jí docela zřetelně vidím i v té tmě, co tu panuje. Zbytek letu proběhl v úplné tichosti a zdálo se mi, že byl ticho jen kvůli tomu, že nevěděl, co má říct. Sám moc dobře věděl, že si jen povahu ‚bad boye‘ jen přišpendluje na svou pravou povahu. Nevěřím v to, že je až tak hnusně odporný, jako do teď dělal.

Nehledě na to, že opravdu zavolal Niallovi. Sice, když mu to zvednul a on řekl, že se omlouvá, tak mu to stejně hned típnul, ale aspoň se omluvil, tudíž jsem spokojená za něho. Pak sice nadával, že ze sebe udělal jen debila, ale to jsem zase moc nevnímala, jelikož jsem byla uchvácena Francií. Není zrovna nějak barevná, jako NY v noci, ale je tady lepší atmosféra. Není tady tolik hluku a možná je tu i míň lidí, ale s tím si nejsem tak jistá.

Zayn: Jsi v pořádku? Už jste ve Francii?○○○

Já: Jo, už jsme tady.○○○

V mobilu jsem zapnula foťák a vyfotila výhled, který nám poskytoval hotel, a odeslala jsem mu fotku. Mobil jsem hodila na postel a zarazila jsem se. „Harry?! To je tu jen jedna?“ Zamračím se a otočím se na něho. Zrovna si prohlížel celý pokoj. Pohledem přistál na mě a mírně se zašklebil.

„Vadí ti to snad?“ Raději jsem protočila oči a držela pusu. Nechtěla jsem znovu začínat téma ala ‚Nechci si k tobě utvořit pevnější city‘, proto jsem si raději vzala věci z kufru a došla do koupelny, kde jsem si dala rychlou sprchu. Vyčistila jsem si zuby a vlasy nechala volně na ramenou.

Když jsem vyšla ze zapařené koupelny, Harry seděl na posteli, koukajíc se na stěnu před sebou, přičemž si v rukou přehazoval svým stříbrným mobilem. Neviděla jsem mu moc do tváře, jelikož byl ke mně spíše natočený zády, ale přesto jsem viděla, že něco není v pořádku. Zamyšleně se koukal před sebe a párkrát sklopil hlavu ke svým rukám, ve kterých měl mobil. Nevím, jestli vůbec ví, že tu jsem, jelikož se na mě ani nepodíval a nevěnoval mi žádnou pozornost a ani jednu ze svých uštipačných poznámek na mou postavu, či něco jiného.

Svou taštičku, ve které jsem měla svou hygienu, jsem položila na noční stoleček a v tu chvíli se Harry otočil a protočil oči, když zjistil, že jsem to já. Jen jsem se mírně usmála a zalezla pod bílou peřinu, která měla přikrýt nás oba. Šoupla jsem se na úplný kraj, aby se náhodou naše těla neotřely o sebe, a do ruky jsem si vzala mobil, abych zkontrolovala, jestli mě někdo nesháněl. S povzdychem jsem se přetočila na záda a trochu pootočila hlavu na Harryho stranu. Pořád seděl na stejném místě a kromě hlubokých nádechů, které zvedaly jeho ramena, se vůbec nehýbal. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám začít konverzaci, ale nakonec jsem si řekla, že bude nejlepší, když na něj nebudu mluvit. Možná je pořád zklamaný z toho, že ho Niall odbil a nevyslechl si jeho omluvu, která mu dala určitě zabrat. Ale...

„Děje se něco?“ Nevydržela jsem to a posadila jsem se. Bylo až moc nemožný nezeptat se ho, když pořád seděl ve tmě na posteli a koukal před sebe. Bylo to něco, jako byste týden nejedli a položili by před vás šťavnatý plátek masa. Taky byste neodolali a prostě byste ho snědli. Teda, pokud nejste vegetarián a to já rozhodně nejsem.

„Co by se mělo dít?“ Slyšela jsem jeho překvapení v hlase, jelikož asi nečekal, že se ho vůbec zeptám.

„No, já nevím. Sedíš tu, jak hromádka neštěstí, stalo se něco?“ Přeplazím se ze svojí půlky na tu jeho a sednu si kousek od něj. Nohy nechávám v tureckém sedu, do kterého si položím i své ruce.