Go away! Please

♥4♥

„Počkej, chceš mi říct, že si vyšla šedesát pater pěšky?!“ začne se smát Niall a já držím své koutky ve vážnosti, jelikož tohle není vtipný. Není vtipný, když se bojím výtahů a Styles musí bydlet skoro v posledním patře! Jenže je docela těžké zachovat se v klidu a nesmát se s ním, protože jeho smích je nakažlivý, jako virus. Když nad tím tak přemýšlím, tak je to docela ironické. Holka, která má strach z výtahů, bude bydlet na dobu neurčitou v šedesátém patře.

„Ano.“ Odpovím stroze a zkousnu si vnitřní stranu tváře, abych zadržela smích, protože mi to přijde čím dál tím víc vtipné, ale při tom se mi chce brečet, protože nechci chodit každý den do schodů a ze schodů.

„Takže ty do toho výtahu nevlezeš?“ uklidní se Niall a dá si ruku na břicho, jelikož ho asi od toho smíchu bolí. Styles už někam zalezl, takže předpokládám, že se šel obléct, protože už nemáme moc času.

„Myslíš tu plechovku na drátech?“ nakloním trochu hlavu na stranu a čekám na jeho odpověď. Myslím si, že se to opravdu nedá pojmenovat výtah. Ani nevím, od kolika z té velké pojízdné věci mám respekt. Prostě je to něco, jako koně. Nikdy bych na něho dobrovolně nenasedla.

„No, když tomu tak říkáš.“ Ušklíbne se.

„Hele, nechci nic říkat hrdličky, ale chtěli jste se ještě najíst a ty si chtěla do práce.“ Zavrčí na nás Styles, když se vrátí, už oblečený. Jen přikývnu a nějak opomíjím fakt, že nás nazval hrdličkami.

„Počkej, a jak to uděláme s ní? To bude každý den běhat nahoru a dolů?!“ uslyším za sebou Niallův hlas, který se domlouvá na něčem se Stylesem. Stylesovo hlas už ztrácím, jelikož jsem na chodbičce a oni ještě v kuchyni. Teda aspoň myslím. Obleču se do teplého kabátu, protože venku vládne ještě lednový mráz, a na nohy si dám obyčejné tenisky. Opravdu neřeším, jak vypadám. Stejně si v práci vezmeme tričko s logem našeho knihkupectví, takže to co mám pod tím, nikdo neuvidí. Otevřu dveře a chvíli počkám na kluky, kteří jsou pořád vevnitř. Opravdu jsem řekla kluky? Huh. Vlastně nevím, jak jim mám říkat. Vím, že Je to Niall a Styles, ale přece jsou to kluci. Je divné jim říkat chlapy, když mě by se taky nelíbilo, kdyby mi někdo říkal ženská. Je to pojmenování spíše pro starší vrstvu, než pro dvacítky. Teda aspoň myslím, že jim je do třiceti let, ale nevypadají na víc.

„Hele, Tess. Něco zkusíme jo?“ usměje se na mě Niall, přičemž si obouvá boty. V pozadí stojí i Styles, který jen čeká, až Niall vypadne z jeho bytu, aby mohl zabouchnout. Jen myknu rameny, že je mi to opravdu jedno a na chvíli se zakoukám na Harryho krk, který má odhalený, čímž mu jde vidět i jeho černý náhrdelník s křížem. Usměju se, jelikož podobný měl táta. „Dobře. Pojď si jenom stoupnout do toho výtahu jo. Jenom stoupnout. Nic víc.“ Řekne a chytne mě za ruku. Zhluboka se nadechnu, než vstoupím do té krabice a raději se nalepím na stěnu. Všimnu si i Stylese, který stojí vedle mě. Pořád se koukám Niallovi do očí a hledám v nich aspoň trochu opory. „Jakou školu si vystudovala, kde vlastně pracuješ a jak se ti líbí Harryho byt?“ začne mlít páté přes deváté. „Harry bude muset na chvíli pryč, takže tě budu muset chvíli hlídat, ale neboj, jenom chvíli, pak si tě zase převezme a... už jsme dole.“ Zasměje se a já se odlepím od jeho očí a podívám se na otevírající se dveře od výtahu. Jen pootevřu pusu a podívám se zpátky na Nialla, který mě už bere okolo ramen.

„Jelo to nějak rychle.“ Zašeptám.

„Ne, jen si nevnímala tu jízdu.“ Zasměje se a otevře vchodové dveře, aby mě mohl pustit ven. Venku je pořád šero, takže se raději držím u kluků, kdyby náhodou někdo vyskočil z rohu, nebo tak. Může se to stát ne?