Jízdenka do pekla

Prolog

     Zapnul první obrazovku, potom druhou, třetí... Na šachovnici pixelů se objevily místnosti: obývací pokoj zařízený designovým nábytkem, jaksi se nehodícím mezi stěny předměstského domku. Kuchyň čistá jako laboratoř. Dětský pokoj vybavený střízlivě, skoro smutně.
     „Funguje to.”
      Jordi se obrátil směrem, odkud zazněl hlas. Patřil světlovlasému muži: ostře řezaná tvář, štíhlé prsty, dlouhé čelisti, útlá zápěstí sevřena manžetovými knoflíčky, jemná hrana nosu vroubená delikátním chřípím, všechno u toho muže vyzařovalo afektovanou aristokratičnost, pozůstatky rasy zušlechťované dlouhým pozorováním růží v zahradě při poslechu Schuberta... nebo jiné blbosti na ten způsob. Tedy podle Jordiho.
     Jordi se zase otočil k obrazovkám. Dvojím kliknutím mohl přejít z místnosti do místnosti a mimoděk ho napadlo, že hraje cluedo s lidskými figurkami v životní velikosti.
     Čtyři obrazovky stačily na pokrytí celého bytu. Celkem šest místností - nepovažovali za nutné čmuchat i v garáži, ale sledovací zařízení bylo i v koupelně.
     ,,...rva, to je uvidíme i srát.” Muž, jemuž vyšla z úst tahle slova, stál za aristokratem Colbertem. Obr s velkou hlavou a mohutnými čelistmi se jmenoval Takis.
Jordi ještě nevěděl nic, nebo skoro nic o svých dvou druzích. Pečlivě odměřené chování toho prvního na něj působilo jako přetvářka, do sametu zabalená pravá povaha. Ale jaká? A mocné chrápání druhého - strávili už totiž vedle sebe několik nocí - dokazovalo, že dotyčný se pouští do téhle akce úplně klidně a beze strachu. Patrně se domníval, že se ho to vůbec, ale vůbec netýká.
     Jordimu se naopak tahle akce ani trochu nelíbila. Měl jakousi předtuchu. Intuici...
     Ale na tom nezáleželo: organizace rozhodla. A organizace měla bezpochyby své důvody, které mu ovšem unikaly.
     Beze slova se zve a přikročil k oknu. Ve skle se objevil odraz štíhlého a atletického chlapíka, poznamenaného otcovskými středozemními geny: hubený obličej, výrazné obočí, zamračené čelo a namodralá barva brady a tváře, která nezmizela ani po nejpečlivějším oholení. Ten pohled na náhlé otcovo zjevení Jordiho rozladil, přistoupil ještě blíže k oknu, aby odraz zmizel, a zadíval se do bledé tmy předměstské ulice.
     Z řady bílých a šedých krabic podobných té, kterou měl s Takisem a Colbertem obývat celé měsíce, vycházelo chladné namodralé světlo plazmových obrazovek, které se nedávno ve čtvrti objevily.
     Za zády se mu ozval tichý elektronický hlásek.
     ,,Mami?”
     Vrátil se k ovládacímu pultu. Uviděl hocha, údajně mu bylo osm pryč. Byl malý, hnědovlasý, podle toho, co viděl na obrazovce, drobný, ale kamery byly umístěné vysoko a mohly obraz dost zkreslovat.
     Srdce se mu sevřelo, když uviděl toho kluka, nebyl k tomu důvod, aspoň ne oprávněný. Možná to byl neklid v jeho hlase? Nebo mu připomínal hocha, jakým byl kdysi on?
     Takise za jeho zády přitom jenom napadlo:
,,...rva, s tim zvukem je to jako ve filmu Loft!”