Jízdenka do pekla

-3-

  Thomas Mignol si dlouho prohlížel obličej, který měl před očima: oválná tvář ztěžklá příliš poživačnými čelistmi, malinký nosík upravený zásahem skalpelu, rty nafouklé falešnými sliby, hrubá porézní pleť, oči protažené až ke spánkům a všechno rámované zářivou hřívou... Ani muž, ani žena. Ani bílý (bílá), ani černý (černá). Bez věku. Znepokojivý, neskutečný mix Carly Bruniové a Michaela Jacksona... Tiny Turner a Jean-Clauda Jitroise.
  ,,Předpokládám, že ji znáte."
  Poručík Mignol odložil fotografii a postrčila ji po desce psacího stolu směrem ke komisaři Roulinovi.
  ,,Jo,” přisvědčil, ,,znám. Cleo di Pascuale.”
  ,,Alias Roberta Molina, Carina Patov a spousta jiných jmen. Známá jako Vdova. Vlastním jménem Kennedy Vasquez. Původem Kubánec, do Francie se přistěhoval nejmíň před dvaceti lety. Co o něm... o ní víte?" opravil se Roulin.
  Thomas Mignol se nadechl, krátce přejel pohledem místnost - jednu z těch neosobních kanceláří pařížské policejní prefektury. Všichni policajti Ile-de-France by se jim nejraději vyhnuli na sto honů a pomyšlení, že by tu měli strávit den, ať už jako svědčí nebo, což bylo horší, jako obvinění, jim nahánělo hrůzu.
  ,,Nejsem specialista na organizovaný zločin. Obchoduje s kokosem a myslím, že je podezřelá z několika vražd. Každopádně je považovaná za zvlášť nebezpečnou, což neuvidí, protože s tou její minulostí a ...zvláštností...”
  ,,No jo, Mignole, klidně řekni s tím jeho ptákem, protože podle našich informací se nedala operovat...”
  ,,...takže prosadit se mezi špičkami pařížského obchodu s drogami nebylo s tím, co má mezi nohama, nic snadného.”
  Komisař Roulin kývl.
  Mignol čekal, až se zase chopí slova. Kanceláře útvaru vnitřního vyšetřování byly na rozdíl od jiných policejních služeben po osmé večer skoro pusté. Když si ho dal Roulin zavolat v tuhle pokročilou večerní dobu, muselo jít o něco moc důležitého.
  ,,Vyžádal jsem si na chlapech z drogového, aby nám poslali Vdoviny materiály. Nemusím ti říkat, že jsem musel zatahat za hodně nitek, aby se to povedlo, ale nakonec nechtěli vyvolat rozruch, a tak ustoupili...”
  Mignol beze slova kývl. Polda z útvaru vnitřního vyšetřování, tedy z policie pro policii, je pro ostatní policisty zrádce, krysa, kolaborant. Nepatří ke stejné rodině, nehraje stejnou hru: zatímco vyšetřovatelé se pouštějí na terén, kde se rozvíjí široký rejstřík lidských deviací v celé své patetičnosti, policisté z útvaru vnitřního vyšetřování provádějí chladně a nevzrušeně podle zákonů a pravidel kontrolní činnosti a neberou na své kolegy příliš velké ohledy, odtud jejich přezdívka lovci lebek.
  ,,Ten její svazek je fakt něco,” pokračoval Roulin. ,,Naše přítelkyně sem dorazila před dvaceti lety a začala šlapat v Lesíku, to byly ještě zlaté časy. Vyslýchali ji snad padesátkrát ve všech možných případech, šlo i o jejího pasáka, našli ho s dobrými deseti bodnými ranami. Po jeho smrti si zjevně sama vytvořila stáj Brazilský a začala rozšiřovat pole působnosti: soustředila se hlavně na drogy a vyděračství. Skutečná mafiánka, co sama vládne ve své malé říši.”
  ,,Jak to, že jsme ji ještě neskřípli?”
  Roulin si trpce povzdechl.
  ,,Naše... dámička má ochránce, představ si. A velmi vlivný. Díky tý svý výjimečnosti.”
  Teď už se v tom Thomas ztrácel.
  ,,Nejenom že má kompletní nádobíčko, ale navíc jí funguje. A říká se, že ten její vocas je jaksi... nadměrný velikosti. Dyť jo, Kubánec... je v něm něco z černocha. Takže když tě bude chtít přefiknout, vytáhne na tebe rovnou... mačetu!”
  Od Kuby k mačetě, Roulin si evidentně plete kontinent, uznamenal chladně Thomas. Komisař se hlučně rozchechtal vlastnímu vtipu, ten nezaměnitelný řehot byl pro něj pověstný. Najednou si všiml hlavy svého poručíka - jeho tvář napovídaly že navzdory jménu, které znělo naprosto tuzemský, se dostal na Ile-de-France ze severní Afriky. Smích mu odumřel na rtech a zůstala po něm jenom křeč.
  ,,Krátce,” vzpamatoval se a mluvil zase oficiálně ,,naše Vdova působí rozkoš jistým pánům ve slušném postavení...”
  ,,Soudcům?”
  ,,Soudcům, politikům... Možná i policajtům. Grosso modo, kdykoli byl na spadnutí nějaký případ, ať už v organizovaném zločinu nebo v drogovém, a ona do něj byla zapletená, vždycky se vyvlékla. Jako by ji někdo varoval ještě před zátahem.”
  Thomas začínal chápat, proč je tady.
  ,,Předpokládám, že je podezřelý někdo od nás.”
  Roulin otevřel druhou složku před sebou, vytáhl z ní fotku a hodil ji na stůl.
  Thomas se sklonil a uviděl hranatou hlavu s tvrdými, jako z kamene tesanými rysy, úzkýma uhýbavýma očima vyjadřujícíma nervozitu a na rtech náznak sarkastického uspokojeného úsměvu.
  ,,Poručíku Mignole, tady je kapitán Serge Thévenin, v protidrogového. Sedmatřicet, ve službě spolehlivý, má pověst pruďasa, ale kolegové si ho cení. To je oficiální verze. Neoficiálně se říká, že za dobré výsledky vděčí jednak síle, která nažene strach každému a kterou používá víc než je zdrávo...”
  ,,... a nezvykle rozsáhlé síti donašečů,” dokončil Thomas.
  Muži si vyměnili pohled, který říkal všem polda, jehož práce spočívá hlavně na cítí dobře umístěných informátorů, vždycky vzbudí podezření v útvaru vnitřního vyšetřování. Zaujme totiž jeho psychologický profil: takový policajt rád pluje v kalných vodách. A časem naváže ne zrovna košer známostí.
  ,,Abych ti vyklopila všechno, Thévenina máme v merku už nějakej čas, ale neměli jsme zatím důvod zasáhnout, protože na něj nikdy nepřišla oficiální stížnosti. Jenom povídačky, znáš to, a pak jeden výslech v rámci zmařeného vyšetřování, zmizení násilníka, kterýho zatknul, a potom zase pustil pro nedostatek důkazů. No jednou večer ten chlápek nepřišel domů, prostě zmizel, a jeho holka sem přišla dělat rambajs a tvrdila, že je naší chlapi sledovali... zkrátka nic průkaznýho.”
  ,,A co je s ním teď?”
  ,,Tohle.”
  Roulin znovu zahrabal ve složce a vytáhl z ní několik papírů.
  Mignol je rychle přelétl.
  Anonymní udání. Číslice. Fotky.
  Thomase to neudivilo. Jednom z důvodu, proč policejní sbor pohrdá lidmi z útvaru vnitřního vyšetřování, je způsob, jaký se dostávají k prošetřování případů. Buď je to žádost soudce v případě hodně medializované kauzy, anebo na základě udání, jaké může podat v podstatě kdokoli: závistivý soused, rozezlený opuštěný partner, bývalý obviněný. Když se udání aspoň zdánlivě založeno na solidních předpokladech, stačí to k rozpoutání vyšetřování, které někdy dokáže zničit poldovi počest, i když je třeba později prohlášen za nevinného.
  Mignol se zastavil u fotografií: Thévnin sklání hlavu k okénku limuzíny, z nějž vyčuhují ohnivé pramínky vlasů; stejná limuzína s detailním záběrem poznávací značky; profil v okně zadních dveří představuje napůl člověka, napůl kočkovitou šelmu. Dále Thévnin za volantem BMW X5 šedé metalíze... Na druhém snímku sedí bez helmy na neposkvrněné bílé motorce Honda Goldwing.
  Sečteno dohromady osmdesát tisíců eur... To není špatná sumička, vezmeme-li v úvahu mzdu kapitána, jestli mu ty vehikly opravdu patří. Ještě k nim ale musíme přidat ,,normální” vůz, jaký určitě používá na cestu do práce, aby nevzbudil podezření.
  Mezi poznámkami v udání je přesný rozpis: hodiny a data jeho setkání s Vdovou nebo jeho lidmi. Příliš přesné, aby to nedokázalo rozbít jakkoli pevné alibi.
  V seznamu Vdoviných lidí zahlédl také jméno, které velmi dobře znal. Zamaskoval rozpaky.
  ,,Pokud je ten spíš, co ti za vteřinu předám, kompletní,” pokračoval Roulin, ,,pak ten náš páníček bere. Kolik bere a co vlastně, o tom se dějiny nezmiňují... (Komisař se málem zase rozchechtal svému vtipu, ale spokojil se jenom s dodatkem.) Každopádně je to dost vážný.”
  Thomas pochopil. Na konci vyšetřování by mohli skřípnout nepoctivého policajta, ale také obvinit Vdovu. Kromě toho vypadalo vždycky dobře, když si došlápli na velkou rybu, pořádně zkorumpovaného policajta, a nesekýrovali kolegy za halířové přestupky, prvotiny, jak říkal Roulin. 
  Komisař se naklonil nad stůl, veškerá veselost se mu náhle vytratila u tváře.
  ,,Vezmeš si tolik chlapů, kolik potřebuješ, a uděláš všechno: já toho chlapa chci. A ji taky, i když se samozřejmě soustředíš na něj. Postupně budeme předávat to, co získáme, útvaru proti organizovanému zločinu a protidrogovému. Máš volnou ruku. A nemyl se: až si všechno přečteš, sám uvidíš, že nemusíme zjišťovat jestli se namočil..., ale jestli ještě plave, nebo už je úplně na dně.”
  Thomas Mignol pochopil, že drží v ruce eso své nedlouhé kariéry.