Jízdenka do pekla

-5-

  Odporná noc. Odporné probuzení. Odporné ráno. V duši černá beznaděj, znechucení, úzkost. Oči zaplavené slzami upírající se na scenerii za oknem, dům naproti, ulice ztuhlá ve smrtelné zimní šedi.
  Charlie připravovala snídani, vykonávala mechanické pohyby, na něž byla zvyklá: vymačkat dva pomeranče, nasypat kornflejky, vytáhnou z lednice mléko, uvařit čokoládu. A před oknem čekat, sbírat síly, aby dokázala čelit Davidově pohledu. Co nevidět se tu objeví. Stála rovně navzdory ostré bolesti v bedrech. Ústřel, modřiny, tržné rány, to nic nebylo. Ne, mnohem horší byly urážky, ponižování, křik. A nejhorší bylo, že David je svědkem její kalvárie, celé té hrůzy. Včera nesměla ani zavolat pohotovost, Serge to výslovně zakázal a ona musela zůstat bezmocně sedět u synovy postele a čekat, až se probere z mdloby.
  Zaslechla kroky po schodech, potom za zády. David právě vstoupil do kuchyně. Přemáhala se: musí se otočit, musí mu ukázat normální obličej.
  ,,Spal jsi dobře, broučku?”
  Pitomá otázka. Stačil pohled na chlapcovu pomačkanou tvář.
  ,,Ano...”
  Drobný napjatý uzavřený obličejík. Uhýbavý pohled, pokořený výraz. Je to tak, řekla si v duchu, pořád je to mezi nimi: Serge... Serge stále jenom on. Do očí se jí draly slzy.
  ,,Máš hlad?” zeptala se méně jistým hlasem, než zamýšlela.
  Sedl si ke stolu, podíval se na pohladí k lednici. Charlie to neuniklo. Dnes ráno ji ta skvrna uhodila do očí, sotva vstoupila do kuchyně, drhla podlahu tak silně, až jí zbělaly klouby na prstech. Kdy si jí všiml?
  Spolkla otázku, nalila oranžový džus a ohřála čokoládu.
  ,,Třikrát jsem dnes v noci vstala, abych se podívala, jak to je, vypadalo to, že spíš, a teplotu jsi neměl, ale...”
  ,,Je to dobrý, maminko, neboj.”
  Stáhla čokoládu z plotýnky, nalila ji na celeálie.
  ,,Co se včera večer stalo, Davide?” zeptala se mírně. ,,Nechceš mi o tom povědět? Ty... tvoje mdloby...”
  Pokrčil rameny.
  ,,Nevím... asi hlava.”
  Zachvěla se.
  ,,Něco podobného jako loni?”
  ,,Ne... Myslím, že ne. Nebolelo to tak a pak... víš, jako by se mi mozek zbláznil.”
  Charlie se zachmuřila.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Loni musel David na magnetickou rezonanci po té nehodě v házené, protože na rentgenu se objevilo drobné poškození lebky.
  Tehdy poprvé zjistila pravdu; Davidovy mimořádné schopnosti způsobovala jakási mozková malformace.
  ,,Projevoval někdy váš syn nějaké zvláštní schopnosti?” zeptal se neurolog, vysoký elegantní chlapík s prošedivělými spánky a lehce nadřazenou empatií sedící ve vkusně zařízené a chladné pracovně.
  Charlie cítila, jak proti své vůli zrudla.
  ,,Ne," zalhala.
  Serge vedle ní nehnul barvou, zazděný v mlčení jako kerberos.
  ,,Cosi mě tu znepokuje, víte. Říkám si, jestli už třeba... neprojevil mimořádnou paměť. Nebo jestli nemá příliš vzrušené sny...”
  Chvilku měla chuť mu všechno vyložit. To, jak rychle se naučil mluvit, číst, psát. Jak si dokázal zapamatovat i nejmenší detaily. Tu... anomálii, ,,drobnou odlišnost”, která patrně dávala jejímu synovi geniální schopnosti, a paniku, co se jí zmocnila, když to odhalila.
  Ale neudělala to. Nikdy by nepřipustila, aby se z jejího syna stal pokusný králík.
  ,,Ne, pane doktore... ničeho jsem si nevšimla...”
  ,,To je podivné. Víte, jedna část mozku vašeho syna je neobyčejně vyvinutá. Jde o telencefalos, velký mozek, který je v levé hemisféře a ovládá dlouhodobou paměť. Musím ale dodat, a právě to činí z vašeho syna přímo unikátní případ, že i jeho hippocampus - to je jakási mozková komora, která obstarává spojení mezi krátkodobou a dlouhodobou pamětí - je rovněž mimořádně vyvinutý. Jako by váš syn měl obrazovku složenou z mnohem více pixelů, než je ta vaše, a mohl tak v mozku zaznamenávat události... A také měl daleko větší paměť disku.”
  ,,Já... nevím, co říct, doktore. Podle mého je na svůj věk dost vyspělý, rychle se učí, to jistě, nosí dobré známky, ale... ne, jinak nic výjimečného.”
  ,,A nemá pocity ,déjà-vu‘?”
  Mimoděk sebou škubla. Tak jí totiž David vysvětloval, jak to u něj funguje: mívá pocit, že si něco připomíná. Ne že by viděl do budoucna, ale vybaví si nějakou událost, která už je zapsána v jeho mozku a najednou vypluje na povrch.
  ,,Proč zrovna ,déjà-vu‘?” zeptala se nejistým hlasem, zatímco Serge se zavrtěl, až pod ním křeslo zavrzalo.
  ,,Protože ,dèjà-vu‘ je podle posledních studií krátká dysfunkce paměti. Jakési selhání, chcete-li...”
  ,,Ne,doktore,” přerušil lékaře Serge s líbezným úsměvem pouličního prodavače, který v pravou chvíli nasazoval. ,,Myslím, že jsme si nikdy ničeho takového nevšimli, že ne, miláčku?”
  Lékař přebíhal několik vteřin pohledem z jednoho na druhého, mračil se, nevypadal, že by jim uvěřil.
  ,,Dobrá,” uzavřel to s povzdechem. ,,Bylo by zajímavé udělat mu několik testů, ale když jste si ničeho nevšimli... Ale stejně ho sledujte, možná že nějaký šok může jednou vyvolat zvláštní reakci... něco probudit...”

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

...něco probudit...
  ,,Nic se dneska v noci nestalo?” zeptala se znovu.
  David na ní spočinul jedním ze svých nevyzpytatelných pohledů, které jí dráždily - jeho zázračná paměť mu určitě ukradla pár buněk určených ke komunikaci, ironizovala občas v duchu.
  ,,Neměl jsi nějaký podivný sen?”
  David přilepil rty k misce s čokoládou a polkl doušek.
  ,,Proč se mě na to ptáš?” otázal se nakonec s hnědým knírkem nad horním rtem.
  Charlie povzdechla. Pro dnešek toho nechá... aspoň teď ráno už toho bylo dost.
  ,,To nic, broučku. A teď utíkej, za pět minut ti jede autobus.”
  Proč jí ale připadal nějaký jiný? Ještě vzdálenější než jindy?
  To trauma. Včerejší scéna. Mdloby... V co doufala?
  Myslela si, že je David už dobrou minutu pryč, když ji zarazil proud studeného vzduchu.
  Přešla kuchyň a uviděla ho, jak nehybně stojí na prahu otevřených dveří. Vrhla se k němu.
  ,,Davide, co se...”
  Obrátil se a ona se zastavila. Na chlapcově drobné snědé tváří s černýma očima a už pevnou bradou navzdory jeho věku četla dva pocity: paniku a rozhodnost. A všimla si až do očí bijící podobnosti s jeho otcem. Přesně tentýž výraz měl, když...
  ...když mu oznámila, že bude otcem...
  Panika 
  A rozhodností
  Podobnost byla tak nápadná a zneklidňující, že skoro zavrávorala, jako by na ni šly mdloby.
  David k ní vztáhl ruku.
  ,,Tumáš,” hlesl.
  Vzala mu z dlaně něco, co se na první pohmat podobalo košíčku zmačkaného papíru, ale nepodívala se na to, přímo magnetický ji přitahoval synův pohled.
  Vzpamatovala se až ve chvíli, kdy se obrátil a utíkal k autobusu.
  ,,Davide?”
  Zbytečná namáhá. Chlapcova postava se ztratila v mrazivé mlze, která ležela na čtvrti už řadu dní, a během několika vteřin zahnula za roh ulice.
  Pomalu za sebou zavřela dveře, byla trochu na rozpacích, trochu neklidná, a teprve teď se pozorně podívala na papírek.
  2, 7, 14, 17, 35.
  3, 6.
  Poslední dvě číslice byly každá tlustě obžalovaná hvězdou.
  ,,Co to...?”
  Soustředila se na ta čísla, snažila se pochopit, rozšifrovat to poselství, ten kód - proč se s ní vlastně domlouvá takhle, prostřednictvím...
  Srdce se jí rozbušilo. Najednou ji osvítilo poznání. Že by...
  Ne! zavolala v duchu, to přece nemůže být... ono!
  Znovu to spočítala. Sedm číslic. A dvě poslední obkroužené hvězdou.
  Zavrávorala a sesunula se na židli, úplně ji to sebralo, ono vědomí i to, co by to mohlo znamenat pro jejich budoucnost.
   ... nějaký šok... cosi probudí...
  Pochopila, co se dnes v noci stalo, proč se tak záhadně tvářil, když připomněla sen. A pochopila také, co jí právě nabídl.
  Jejich jízdenku ke svobodě.