Jízdenka do pekla

-4-

... 2... 7 ... 14 ... 17 ... 35 ... 3 ... 6
... musí rychle odejít... rychle...
... najde řešení... slibuje ti to...
... co dělat děvkám...
... všechny ty peníze...
... dívají se na nás...
... přijdou, jsou už na cestě...
... vraťte mi mého syna!
... ááá...
... au!
  David se s výkřikem vytrhl ze snu, z nějž se stala noční můra. Byl otupělý, dezorientovaný, mrazilo ho a zároveň mu bylo horko, pokrývky se na něj lepily jako vlhký stín. Zamrkal, aby se vzpamatoval, unikl té hrůze snu... a vpravil se do ponuré úzkosti skutečnosti.
  Byl ve svém pokoji. Maminka ho přikryla a nechala mu rozsvícení lampičku.
  Když se probral z mdlob, seděla u něj s poraněnou tváří a těžkými vaky pod očima, bez sebe úzkostí. Teď už ale určitě spala otupená prášky na spaní - copak by jinak vůbec usnula? -, Serge chrápal po jejím boku. A David se cítil ve svém pokoji sám. Sám se svými nočními můrami a otázkami, sám v mrazivém tichu zimní noci na předměstí.
  Odhodil přikrývky, zachvěl se, posadil se na pelest. Nebyl to jenom obyčejný sen, to věděl moc dobře. Obrazy byly skutečné, příliš dobře podložené, ale současně hodně nesouvislé, neměly v sobě mlhavou a rozostřenou posloupnost snu. Ne, to jeho paměť znovu zaznamenala drobné otřesy, střípky budoucnosti promíchané s minulostí. Nic potěšujícího. A přesto...
  Vstal a zamířil ke stolku, kde se občas učil. Pečlivě si na Kosek papíru poznamenal sedm číslic a kolem dvou posledních nakreslil hvězdu.
  2,7,14,17,35.
  3,6.
  Použije je?
  Ještě netušil.
  Povzdechl. Stejně hned tak znovu neusne.
  Vyhrabal ve školním batohu kapesní konzoli PSP, bez níž se nehnul ani na krok. Skoro si k ní vytvořil citový vztah, jaký míváme k domácímu mazlíčkovi - David odjakživa snil o pejskovi, patřil by jenom jemu, měl by kamaráda, který mu citelně chyběl (na bratra nebo sestru ani nepomyslel: představa, že by byl se Sergem pokrevně spřízněný, byť jen přes sourozence, ho silně odpuzovala).
  Takže PSP a na dně batohu UMD disk s Ratatouille! Půjčka nebo spíše směnný obchod s Théem Beaugrandem. Maminka  Davidovi sice koupila konzoli, ale už nedokázala sehnat peníze na tom, aby si ji mohl naplnit, a tak David uzavřel s Beaugrandem výhodnou dohodu. Kamarád ze třídy měl podle Davidova mínění všechno, co si dítě může přát - iPod, mobil, samozřejmě PSP plný her a filmů. David ho nechal opisovat každou úlohu a Beaugrand mu za to půjčoval hry a filmy do PSP. Takové spojení jim oběma usnadňovalo život.
  David pocítil žízeň. Zaváhal, než vyšel ze dveří, dětský pokoj byl jeho útočiště. Zbytek bytu znamenal nepřátelské území. Dokonce měl už několik měsíců dojem, že ho někdo stále sleduje. Navíc nešla ta místa otisk Sergeovy přítomnosti. I když nebyl nevlastní otec doma, strašil tady jeho duch.
  Otevřel dveře a natáhl uši. Zaslechl vzdálené chrápání. Serge spí, cesta je tedy volná.
  Bez hluku v ponožkách seběhl po schodech až do kuchyně. Ve chvíli, kdy tam vstupoval, mu hlavou šlehl blesk: jeho matka, podlaha...
  Otřásl se, jako by tím gestem mohl tu vzpomínku navěky zahnat z paměti, vzal si z ledničky colu. Zatímco pil, připomněl si papír, na který naškrábal sedm číslic. Jízdenka naděje, k níž se mimoděk upínal.
  Naděje? Ale za jakou cenu? ,,Vzpomínky”, které vyřešily na povrch, zatímco spal, byly zmatené, ještě znatelnější než ty, co ho pronásledovaly ve dne. Ale přesto se mu v nich věci nezjevily nikdy tak jasně.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

  Když se mu obvykle vybavovaly v mozku ony ,,vzpomínky” na budoucnost - skoro vždycky šlo o nějaké skutek zapojený do příběhu -, průběh byl stejný: najednou šenku v duchu objevil trochu rozmazaný obrázek připomínající vzdálenou vzpomínku, v níž zůstaly barvy, vjemy a pocity, ale jíž chyběly přesné obrysy. A tak vlastně plodů svého umění nikdy úplně nevyužil ani mimoděk, natož záměrně. Předvídat třeba, že mu za pár minut zavolá Lulu, nebylo zajímavé, jenom by mu to zahltilo  mozek.
  Kromě toho neuměl ten mechanismus kontrolovat a cílit, třeba ,,neviděl” nehodu, která se mu přihodila loni, když v zápalu hry jako brankář vrazil hlavou do tyče branky na malém školním hřišti.
  Ze svého talentu využíval pouze fenomenální paměť: bez námahy, nebo jen s minimálním úsilím si zapamatoval všechno. A to se ještě snažil dělat při každém zkoušení chyby, protože maminka mi to desetkrát, stokrát opakovala: bude to naše tajemství... tajemství nás dvou.
  Proč? ptal se zpočátku v duchu, když spolu objevili tuhle ,,odlišnost”. Odpovědi se brzy dostal sám ve škole. Jednoho dne mu paní učitelka Dumontová (příšerná stará panna, která traumatizoval a celé generace žáků, vtloukajíc jim do hlavy, že život spočívá v dodržování přesných pravidel a v přemáhání frustrací), tedy jednoho dne mu měla vrátit sešit s úlohou, o níž věděl, že ji vypracoval dokonale. Proč tedy napsala červeně na okraj a ještě třikrát podtrhla vzteklými tahy: Z KNIHY SE OPISOVAT NESMÍ! A přidala k tomu NULA BODŮ. David se jí ve vší nevinnosti zeptal, proč to udělala. Dobrou hodinu předtím, než rozdala sešity žákům.
  Učitelka, oblečená do neutrální šedé a levandulové barvy, na něj dlouho hleděla. Nejdříve podezíravě - jak může ten smrkáč vědět... Potom vyděšeně.
  Po celý rok před ním Dumontová prchala, vyhýbala se jeho pohledu, třásla se při sebemenší otázce.
  Každou jeho úlohu hodnotila 8-10 body a své komentáře omezila maximálně na tři slova, takže se ředitelka školy trochu znepokojila, zavolala si ji do ředitelny na přátelský pohovor a k všeobecnému překvapení byla učitelka Dumontová poslána na krátkodobou dovolenou že zdravotních důvodů (deprese). Potom však i ředitelka občas spočinula na Davidovi zvídavým pohledem, když ho potkala na školní chodbě.
  Z této příhody - i z jiných méně důležitých - si vzal David poučení: maminka měla pravdu; jeho odlišnost je handicap, jakmile se o ní dozvědí ostatní; v tu chvíli se pro ně stává nebezpečným a mají z něj strach; odsuzuje ho to k samotě; ono zvláštní nadání se může stát užitečným pod podmínkou, že ho bude využívat jen minimálně.
  Tohle byla mnohem důležitější poučka než pravidla a frustrace paní Dumontové. Učitelka bezděky (nakonec skutečně sklouzla v důchodu do depresí a už nikdy se nepotkala s žádným žákem) naplnila své učitelské poslání.
  David se tedy naučil lhát, skrývat, zastírat a všímat si všeho, co potřeboval, aby nemusel používat svoje zvláštní umění: vzpomínky naruby, na to, co se teprve stane, ten zvláštní talent, jemuž říkal oko a které měl nejčastěji přivřené, ne-li zavřené. Ačkoli tajně doufal, že se mu jednoho dne zjeví skutečně šťastný obraz: konec jejich zlého snu, maminčina a jeho. Marně. Časem už ztrácel naději, trpělivě snášel tu bídu a čekal, až vyroste a bude dost silný na to, aby Serge pořádně spráskal, jak si zasloužil, a zachránil maminku.
  Této noci však měly pochybnosti smést nejistoty a rozhodnutí.
  Nejdřív ty číslice... Přesné. Svádějící. Zlověstné. Ale také obrazy, které mu míhaly ve zlém snu jako pochodně: křik; výstřely; cesta bez konce; krutý a bledý obličej chlapíka s bouchačkou; krvácející tělo přikryté prostěradlem v kuchyni; maminčiny výkřiky a pláč; běloskvoucí úsměv na hladké tváří podivné kreatury s ohnivými vlasy podobnými paprskům černého slunce... A těm nesourodým scénám vévodící drásavý, tísnivý pocit, že se blíží strašlivé věci.
  A také velmi podivné.
  Ty číslice jsou možná bránou ke svobodě, ano, to určitě, byl o tom přesvědčený.
  Možná ale takže jízdenkou do pekla.
  Cítil na ramenou drtivou váhu odpovědnosti a rozhodnutí které musí učinit. Cola mu v hrdle odporně zhořkla.
  Otevřel lednici, aby dal láhev zpátky na místo. Ve žlutém trojúhelníku světla uviděl na dlaždicích tmavou neblahou skvrnu. Poslala byla u nich vždycky dokonale čistá, celý dům svítil jako sklo přesně podle reklamy na ajax, to bylo jedno že základních Sergeových pravidel, na jehož dodržování trval. A teď ta krvavá skvrna. Nepatrné a jediné svědectví o scéně, která se tu před pár hodinami odehrála.
  Zmačkaný papírek v dlani byl zničehonic těžký, teplý... skoro jako živý, jako zraněné ptáče bojující o život.
  Utéct z pekla, utéct z pekla...
  S očima přibitýma k té skvrně najednou pochopil, že díky tomu ptáčeti planoucími horečkou, co svírá v ruce, se možná přiblížil onen šťastný den, na který tolik čekal.
  Pochopil, že nic nebude nikdy horší než tahle kuchyň.
  Pochopil, že už mimoděk rozhodnutí učinili
  Protože jeho mozek ho nikdy nezklamal.
  Maminka i on půjdou po cestě, kterou pro ně vytyčil.