Jízdenka do pekla

-1-

     Později si Charlie bude tyhle scény vybavovat jako zpomalený film. Kupodivu ne okamžiky vraždy, jak by se za takových okolností dalo předpokládat, ale právě tyhle, které jistým způsobem zvrátily její osud.
    Nejprve hluk. Vrčení motoru auta.
    Charlie právě jedla se synem pizzu. Byl to večer bez Serge, vzácný moment, kdy mohla dýchat bez obav, sníst něco rychlého a netrávit celé hodiny v kuchyni přípravou telecího, a kdy se hlavně mohla potěšit o samotě devítiletým Davidem: svým světlem, svým teplem. Svým jediným štěstím. 
     V televizi soutěž Superstar, světla, hlasitá hudba, záchvaty pláče. David by měl jít zítra do školy, ale co: dneska večer není Serge doma, navíc nebude doma celý víkend! Charlie si nechtěla ničím pokazit ten svátek. Ne že by ji takhle soutěž nějak brala, ale jestli běží na obrazovce Superstar nebo seriál Ztraceni, jí bylo úplně jedno: všechno je fajn, jen když si může vychutnat tuhle přestávku v životě, dívat se na Davida, jak si prozpěvuje písničky (vůbec netušila, jak je může znát, u Théveninů se hudba moc neposlouchala s výjimkou Johnnyho a Sardoua, které Serge miloval), smazat z jeho pohledu hluboké černé kruhy, které mu hyzdily drobný snědý obličejík a jí lámaly srdce, v duchu si opakovat program, který vymyslela na víkend, zatímco na scéně Sylvain (nebo Julien? nebo Christophe?) s nafoukanou sebejistotou naživo masakroval píseň Céline Dionové. Nejdřív sednou do vlaku a pojedou do Paříže do kina, potom zmrzlina a horká čokoláda na bulvárech, načež si zajdou do Disneylandu, nacpou se hamburgery... a hlavně ho udusí polibky. No tak co, nepůjde do školy: zítra tam zavolá a omluví ho. Pak si něco vymyslí, aby tu absenci zatajila před Sergem, stejně nikdy nejevil zvláštní zájem o chlapcovo vzdělávání. 
     Hudba v televizi zmlkla. Nikos vtrhl na scénu takovým fofrem, že si málem odlepil tupé, a zacvrlikal: ,,Tak copak nám, Rafie, povíte k téhle nádherné interpretaci Il suffira?”
     Diody DVD přehrávače ukazovaly 21 hodin 41 minut a David zašeptal napjatým hlasem: ,,Mami?”
     Charlie neodpověděla okamžitě. Pořád si ještě v duchu probírala víkendový program a snažila se vyšetřit v něm tři čtyři hodiny nezbytné k tomu, aby v neděli večer připravila důstojné uvítání pro Serge a také aby stačila zamést všechny stopy po tom krátkém štěstí ukradeném ďáblovi.
     ,,Mami...”
     ,,Hm...”
     Na obrazovce: ... Necítila jsem u Thomase skutečné nasazení a touhu píseň opravdu uchopit... Jeho ztvárnění chybí osobitost...
      ,,MAMI?”
      Pod Rafiiným výstřihem ukazuje displej 21 hodin 43 minut.
      Venku: v ulici des Noisetiers se právě ozval zvuk motoru.
      Bydleli blízko Orsay v ,,kouzelné zóně rodinných domků”, které podle katalogu vzdáleně připomínaly bonbonkov ve stylu Zoufalých manželek, ovšem ve verzi bez modré oblohy, bez květin, bez dámy s culíkem oddávající se joggingu a zbotoxovaných kámošek.
     V noční hodinu nebyla tahle čtvrť zrovna nejfrekventovanějším místem na Ile-de-France, hlavně tu nejezdilo moc vozů s tak výrazným zvukem motoru: hrozivým vrněním nadupaného obrovského dieselu. 
     Charlie se obrátila k oknu... potom se pohledem setkala s vyděšenýma synovýma očima. Srdce jí přestalo tlouct. Vykulila oči. Vyskočila.
      ,,Rychle! Rychle, Davy! Mazej do postele! Mazej, sklidím všechno sama!"
      David neposlechl a zač kmitat s ní: uklízel talíře, vyhazoval zbytky ještě vlažně pizzy, vysypával popelník, protože maminka si zapálila a protože kouření patřilo k naprosto zakázaným věcem!
       Podle zvuku motoru Charlie odhadla, že auto je asi v půli příjezdové vesty. Zbývá jí tak čtyřicet padesát vteřin, když bude mít štěstí, pár vteřin navíc, pokud on obejde auto, pohýčká ho zamilovaným pohledem a ujistí se, že na zářivé karoserii jeho miláčka není žádné podezřelé škrábnutí.
       Ach Bože, nedá se to stihnout. Jsou v háji.
       Cítila, jak se jí podlamují kolena.
   Vydržet. Musí vydržet. Kvůli synovi.
   ,,Davide!” zařvala, aby zarazila chlapce, který se právě snažil uklidit kazety s videohrami, jichž se nesměl ani dotknout.
   ,,DAVIDE!”
   Syn se na místě zastavil.
   ,,Nemáme čas,” hlesla. ,,Už nemáme čas! Švihej do svého pokoje. Pyžamo si vezmeš později. Vklouzni pod deku a dělej, že...”
   Klak. Před domem tupý zvuk. ,,Podle zvuku zavíraných dveří poznáš, kolik opravdu stojí ta kára,” vysvětlil jí jednou jako u vytržení. ,,Slyšíš to? Ten zvuk tě oddělí od zbytku světa. Jako bys byla v bublině.” (Přisvědčila a snažila se vpravit do pohledu vášnivý obdiv k téhle poezii, přičemž měla v břiše uzel a zuřivou chuť ušmiknout mu koule nůžkami - válely by se na zemi a vydávaly krásně mlaskavý zvuk, zvuk, který tě oddělí od zbytku světa...)
  David zůstal na místě jako přibitý, kazety stále v ruce.
  Přešla obývák, uhodila se do kolena o ostrou hranu nízkého stolku, nevšímala si rány, která už začínala pod džínami trochu krvácet, a vytrhla synovu z ruky kazety. Zvenčí už sem doléhal zvuk kroků.
  Ani neobešel své drahé autíčko. Takže průšvih. To znamená: špatná nálada, dávat si dobrý pozor, našlapovat zlehka.
  David se vrhl ke schodišti. Pravě kladl nohu na druhý schod, když se do mrazivého chladu otevřely dveře a ve tmě se rýsovala mohutná postava.