Jízdenka do pekla

-6-

  Thomas Mignol trpělivě popíjel svoji druhou kávu, když do dveří hospůdky, kde měli schůzku, vešel vysoký Arab, tedy už ve Francii narozený potomek rodičů ze severní Afriky.
  Krátce se rozhlédl, u baru seděli tři štamgasti a srkali první dávku dopoledního červeného, a pak si všiml strohé Thomasovy vizáže, která v polostínu boxu nebyla ode dveří vidět.
  Chlápek vyrazil směrem k lavici že staré poškrábané koženky, jeho houpavá chůze malého vůdce bandy v sobě skrývala agresivitu. Usedl naproti mladému mladému poručíkovi zády do lokálu.
  ,,Ahoj, Jamele,” prohodil Thomas.
   ,,Labes, bratránku...”
  Bratránku... Nešlo o pozdrav kámošů že stejné čtvrti patřících k jedné partě. Jenom o ironickou připomínku skutečnosti. Thomase Mignola totiž nepřivedla do řad útvaru lovců lebek záliba v tamní kuchyni, ale jednoduše jeho ksicht. A také rodinná historie.
  Vedle jména Thomas Mignol se na jeho občanském průkazu skvělá hlava mladého Araba: vlasy ostříhané skoro dohola, netečný sametový pohled za černými řasami, pyšný frňák, jizva na levé tváří. Dokonalý kandidát na desateronásobného delikventa bydlícího v malém čtyřpokojáku. Vychovali ho jeho otec, solidní Mignol a pravý Francouz, a Leila Zerrouki, rozložitá matka s utrpnými geny, které mu předala tvar jeho tangarského strýce a tajemství správného kuskusu.
  Přesně tam, uzavřený mezi věžáky Val-d'Oise s touhou dospívajícího kluka po útěku, dospěl k rozhodnutí, co bude v životě dělat: tváří v tvář nesčetným policejním provokacím, nerespektování pravidel, výpraskům. Možná nezbytný boj za udržení pořádku, ale pobuřující pro ty, kdo stáli na druhé straně bariéry.
  Thomas se rozhodl, že tuto bariéru překročí. To jeho se teď báli ti, kteří ho sekýrovali, když byl mladý. To on kontroloval ,,fízly”. Z předměstí přímo do útvaru vnitřního vyšetřování. A až donynějška bez jediné chyby. 
  Muž proti němu se jmenoval Jamel Zerrouki. Jeden z hlavních Vdoviných můžu. A jen tak mimochodem vlastní Thomasův bratranec.
  Thomase nepřekvapilo, když zjistil, jak významné místo zaujímá jeho příbuzný v hierarchii: ať řídí obchod s drogami jakákoli ruka - ruská, africká, arabská -, vždycky se opírá o zázemí na předměstí. To tam se získávají lidé. Tam se skladuje zboží v nekonečných bludištích bytů, sklepů a chodeb.
  Až doposud se Thomase netýkaly čachry černé ovce rodiny: líčil na policajty, ne na delikventy. Ale bratranci jméno zmiňované v těsné souvislosti s Vdovou ve spise, který jejich oddělení předali z protidrogového, zemními rozdání karet.
  ,,Za co dveřím potěšení...,” začal Jamel ironicky.
  ,,Čeká tě zatčení.”
  Nad stolem se rozhostilo ticho. Musí se měřili pohledy - Thomas si všiml nenávisti, jakou vzbuzuje ve svém příštím spojenci: pro Zerroukiho byl vinen už tím, že je míšenec, navíc otec doma prosadil západní výchovu. Bílá skvrna v přísně muslimské rodině.
  Kromě toho byl zrádce svázaný s policajty.
  A teď mu klidně přijde oznámit, že ho chtějí zatknout.
  ,,Odkdy se o nás zajímají fízlové policajtů?” zeptal se Jamel klidně jako člověk, co se vyzná ve vnitřním soukolí policie.
  ,,Od té doby, co se tvoje... šéfová... paktuje s policajtama.”
  Thomas zhruba vylíčil situaci: vyšetřování kolem Thévenina - zachvění bratrancových víček, když se zmínil o jeho jméně, mu potvrdilo správnost jeho podezření -, to, jak je Vdova zapletená do vyšetřování... Pustil jenom nezbytné informace, aby zasvětil bratrance do případu.
  Věděl, že zasekl rybu, když skončil s výkladem a zahlédl v Jamelových očích zmatek zvířete chyceného do pasti.
  ,,Ty v tom jedeš?” zeptal se Jamel.
  Thomas pokrčil rameny.
  ,,Možná nejsme na stejné lodi, ale rozhodně nehodlám potopit vlastní rodinu,” zjistil ho. ,,Myslíš, že bych sem přišel s mikrofonem? Tvoje kšefty se mě přímo netýkají. Ani mého útvaru.”
  ,,Tak proč jsi tady? Taháš mě za fusekli?”
  Thomas uvažoval, jak mu to má vysvětlit, a přitom neprozradit své skutečné záměry.
  ,, Líbí se ti plazit se před travesťákem, kterej dřív dělal děvku?” zeptal se ho bez obalu.
  Viděl, jak bratranec zrudla hanbou i vzteky. Thomas znal důvody: ačkoli si Vdova vybudovala rozsáhlou síť a měla silné postavení kvůli tomu, že uměla krutě a nelítostné prosadit svou vůli, a okolí ní prokazovalo úctu ze strachu, pro každého syna Koránu to byla v lepším případě děvka, v horším zvrácený omyl přírody. A v každém případě archouma, hanba.
  ,,Takže ti navrhuji tohle: ty mi pomůžeš skřípnout Thévenina a já nechám zatknout tvou šéfku,” pokračoval Thomas. ,,Ty na nějaký čas zmizíš a provedeš to tak, aby sis řídil svoje věci... odtamtud, kde budeš. Nebo se srovnat a začneš něco jiného,” zkusil to Thomas. ,,Něco... čistého.”
  ,,Považuješ mě za krysu?” pohoršil se Zerrouki.
  ,,Považuji tě za inteligentního chlapa, který se dokáže postarat o svoje zájmy. Nabízím ti šanci vyklouznout z toho, možná i se ctí. Jestli ho chytíme při činu, jsi mimo hru. Navíc potřebujeme především skřípnout policajta. Odkdy kopeš za fízly?”
  ,,Není mi tak úplně jasný, o co ti jde. Co tím získáš?”
  Thomas potlačil úsměv. Bratranec měl onu inteligenci lišáka, z níž člověka vychovají léta strávená na ulici.
  Přítomnost Jamela Zerroukiho tady měla dva velmi dobré důvody: zaprvé co nejdřív skřípnout Thévenina... a zadruhé umožnit Thomasovi, aby si vysloužil slušně ostruhy a mohl se ucházet o jiné místo než v útvaru vnitřního vyšetřování.
  Tím, jak se setkával při svém vyšetřování s obyčejnými policajty, postupně zjišťoval, jak jsou na tom tihle muži, co neustále stíhají všudypřítomný a rozmáhající se zločin a ještě jimi část populace a médií opovrhuje. Právě tahle nenávist k policajtům ho bezpochyby přivedla mezi lovci lebek... Ale teď viděl všechno jasněji.
  Policejní sbor nyní vzbuzoval v Thomasovi Mignolovi úctu. Dost velkou na to, aby toužil stát se jeho zasloužilým členem. Dost na to, aby nechal policajty v klidu a začal bojovat se skutečnými grázly.
  Když Thomas objevil ve spisu bratrancovo jméno, okamžitě v tom spatřil příležitost, jak se ucházet o jinou službu. Vděčnější. Vážnější. Policajtštější: na protidrogovém, na kriminálce... na nábřeží Zlatníků.
  Dlouze se zadíval na bratrance.
  ,,Co získám?” odpověděl konečně. ,,Čas chlapče. Thévenina dřív nebo později sebereme. S ním i tvoji šéfku... A taky získám to, že se můj maghrebský bratránek příliš nenamočí, tedy pokud není úplný idiot. A já že kvůli němu nebudu mít škraloup ve spise. Tak vidíš, všichni přijdou na své.
  Jamel Zerrouki pořád mlčel a svíral pěsti. Potom se zvedl a řekl jenom:
  ,,Nic ti neslibuju.”
  Thomas věděl, že právě vyhrál první kolo.