Jízdenka do pekla

-7-

  ,,Ty... dneska večer nikam nejdeš?”
  Charlie se zeptala trochu přiškrceným hlasem - přesto se snažila mluvit pokud možno normálně a vypadat co nejpřirozeněji. Jistým způsobem jí v tom Serge pomáhal: byl zamlklý, uhýbavý... nepřítomný, i když byl doma. Jejich rozhovory se omezily na minimum od té scény, jako by Serge pochopil, že překročil hranici.
  Aspoň až do večera. Z nevysvětlitelného důvodu měl najednou vynikající náladu (což v jeho případě znamenalo, že dokázal sledoval dvě hodiny televizi bez ,,Koukni na tu hnusnou držku, měla by chodit kanálama, herka utahaná”).
  ,,Ne. Zůstanu doma se svou ženuškou.”
  Charlie prudce zamrkala, když uviděla úsměv, který k ní vyslal, a cítila podél páteře ledové chvění.
  ,,Ty nemáš co na práci?” naléhala, ačkoli to nemívala ve zvyku. ,,Slyšela jsem, jak jsi před chvílí do telefonu mluvil o nějaké schůzce.”
  ,,Nene. Dneska večer budu s tebou... A všechny další večery. Už žádná práce. S tím je konec, jenom na chvíli někam vyběhnu, ale hned jsem zpátky.”
  Záhadné pousmání. Ironický záblesk v pohledu.
  Zachvěla se. Situace se jí vymykala z rukou
Takhle to přece nemělo být. Vůbec ne.
  Že by něco tušil?
  Ne, to není možné. Učinila veškerá bezpečnostní opatření, byla si naprosto jistá. Dokonce ani nepoužívala auto ze strachu, aby Serge nezkontroloval tachometr a nepodivil se nad počtem ujetých kilometrů. Čtyřikrát tedy jela autobusem, a až když byla v dostatečné vzdálenosti od domu, telefonovala z budky na místech, kam nebylo vidět.
  Všechny tyhle operace prováděla s horečnou netrpělivostí a útrobami staženými strachem. Jednou zahlédla podivného snědého chlápka s velmi tmavými vlasy a jemnými rysy: seděl v audi a pozoroval ji, když vycházela z trafiky v nákupním cestu s tiketem v kabelce. Jejich pohledy se střetly a pak zapracovala představivost, ale určitě to byla jen náhoda, aspoň se potom sama přesvědčovala.
  Teď ji však začaly sužovat pochybnosti.
  Dostala strašnou chuť na cigaretu, zašla do kuchyně a nalila si sklenici ledové vody. Zůstala chvilku stát před dřezem. Ať se stane cokoli, musí vydržet. Je to jejich poslední šance. Tedy jestli se David nezmýlil...
  (Samozřejmě že se nezmýlil!)
  ... nikdy se jim už taková příležitost nenaskytne.
  V obýváku řvala hudba pod titulky a pak se ozval šišlavý hlásek vynervené holčičky.
  ,,Nepudeš tam?” zahulákal na ni z kanape, aby přehlušil ten kravál - jen stiskla zuby a sevřela pěsti, aby se na něj nevrhla: Nemůžeš si aspoň jednou uvědomit, že nahoře spí malý kluk? Ale dnes by neměla pravdu. David určitě nespí. Nemůže. Dnes večer ne. Určitě se převálcuje na posteli, nebo se dívá na nějaký film na tom svém PSP - myslel si, že o těch jeho pletichách s kamarádem nic neví, ale pozornou matku neobelhal. Jenom neměla to srdce mu zakázat jeho jedinou radost. Pokud nosil ze školy dobré známky, přivírala oči.
Zhluboka se nadechla, hodila do misky olivy a slané brambůrky, nalila pořádnou dávku pastisu (jen ať usne, pane Bože, prosím tě, ať usne!). Umyla si obličej studenou vodou. Vzala podnos, jako žena zvyklá žít ve strachu sebrala síly, aby ovládla třes a cinkání skla.
  Vstoupila do obýváku zrovna ve chvíli, kdy Sophie Favierová začínala trousit výsledky sázky Euromiliony.
  Položila na stolek podnos a vyhnula se Serverovou pohledu.
  Takže ještě jednou váz zopakují tažná čísla...
... 2... 7... 14... 17... 35...
... 3... 6...
  A máme výherce... ve Francii, v Essonne. Výherce, který strčí do kapsy částku třicet čtyři miliony eur!
  Charlie bojovala, aby na sobě nedala nic znát, ale cítila, jak se jí srdce na chvilku zastavilo a hned potom se zběsile rozbušilo. Polkla, dýchala pomalu, aby ovládla dech a neprozradila emoce. Třicet čtyři miliony! Dost na to, aby mohli uniknout na konec světa... najmout si dvacet bodyguardů, pokud to bude třeba... změnit si totožnost, začít nový život.
  Budou volní, volní, volní!
  Samozřejmě musí být nesmírně opatrní. Už zavolala na francouzskou pobočku sázkové kanceláře a informovala se, jak se vyplácejí peníze. Také telefonovala do banky - jak dávno už neměla konto na své jméno!? Bude muset kontaktovat nějakého poradce, aby uskutečnil převody, vybral nějaké místo na světě, kde budou s Davidem v bezpečí.
  Ještě nemohla vyjít ze dveří, které se jí právě pootevřely..., Ale Bože! už za týden nebo dva tahle zlá noční můra skončí! Znovu se bude moct podívat Davidovi do očí a...
  ,,Dej mi ten tiket, Charlie.”
  Sergeův hlas ji vytrhl ze zrychleného filmu, který si právě v duchu promítala, žádná sága o přepychu v domě snů a bazény a šoféry, ale jednoduchá scéna: David a ona smějící se spolu na pláži. Volní.
  Obrátila se ke svému druhovi. Jako by ji někdo vyrazil dech, jenom v koutku duše ještě doufala, že se třeba přeslechla. Určitě chtěl... říct něco jiného.
  ,,Co jsi to chtěl?”
  Na obrazovce Julien Courbet právě začínal svou varietní právnickou poradnu.
  ,,Abys navalila ten zkurvený tiket...”
  Ledový hlas. Klidná jistota toho, kdo ví a nemá žádné pochybnosti.
  To není možné. Tohle... přece ne! Teď jí přece nesebere tuhle šanci, jedinou šanci na únik!
  Zamrkala, aby si vyčistila oči, které se jí najednou zamlžily, jako by nějaký projektor namířil své světlo na Sergeovu hlavu a oslnil ji.
  Pronesla poměrně mírně a klidně, ale zdálo se jí, jako by mluvila z tunelu:
  ,,Vůbec ti nerozumím, Sergi... O jakém tiketu mluvíš?”
  Naklonil hlavu s úsměvem v koutku úst.
  ,,Ale no tak, Charlie... Víš dobře, že jestli ten tiket budu chtít, dostanu ho. A já ho chci, to si teda piš!”
  ,,Zbláznil ses nebo co? Já přece nehraju. Možná tak třikrát do roka, když je pátek trináctýho nebo super jackpot. Jak tě mohlo napadnout, že mám tiket?”
  Zvedla se, aby sebrala mističky a sklenici, i když byly ještě plné.
  Serge natáhl svoji mohutnou figuru, zalíbil tlapou v kapse džín, přičemž se trochu zkroutil aby se tam dostal. Triumfálně vytáhl na světlo boží obdélníček zmačkaného papíru a zamával jím Charlie před nosem.
  Cítila, jak ji opouštějí síly.
  ,,Poznáváš ho? Našel jsem ho dneska brzy ráno v tvý kabelce. Nevím, cos udělala s tiketem, ale tohle je přece písmo tvýho haranta, ne? Zapomněla jsi to v jedný kapsičce v tašce.“
  Ticho.
  ,,Nic mi k tomu neřekneš?“
  Sklo na podnosu začalo cinkat do taktu.
  ,,Odkdy mi prohledáváš kabelku?” hlesla, jako by ji poukázání na Sergeovu nehoráznost mohlo vytáhnout z téhle šlamastyky!
  Sarkasticky se usmál.
  ,,Asi mě považuješ za úplnýho blba, Charlie, co? To bys ale neměla, děvče. Celý dny se tvůj kluk a ty k sobě chováte jinak, bojíte se kouknout jeden druhýmu do vočí. Myslíš si, že policajt nepozná páreček provinilců, když ho má před sebou?
  Nějakou dobu tě sleduju, holčičko. Věděl jsem, že máš něco za lubem, a dneska ráno... bingo! Ten cár papíru. (Zamával jím, jako by dával psovi očichávat nějakou dobrůtku.)
  Hned mi nedocházelo, co je to. Telefonní číslo na druhej konec světa? Bankovní konto? Fakt je, že jsem si s tím moc hlavu nelámal, nemyslel jsem, že to k něčemu bude. Je mi jasný, že tvůj kluk je divnej. Vlastně je v tomhle baráku víc divnejch věcí...
  no tak jsem čekal. A hlídal tě. A dneska večer se mi rozsvítilo. Když pustili reklamu hned před Superstar. Viděl jsem tu šišlavku a bim ho! Měl jsem to! Tvůj kluk uhádnul ty čísla  - nevím, jak ten trubka může takový věci umět, ale je to tak: věděl jsem, že to bude sedět. A taky jo. Sice už je pozdě, abych si vsadil, ale na to, abych inkasoval, je to akorát, co, kotě?“
  Sklo na podnosu teď cinaklo přímo pekelné. Byla němá. Neschopná odpovědět. Hlavou jí táhly strašlivé myšlenky: ví to o Davidovi. Ví a může to po něm žádat každý týden, kdy se mu zachce. A jestli bude mít navíc peníze... bude mocnější. Mocnější než jindy. Nedotknutelný.
  Když mu ten tiket dám, odsoudím se k doživotnímu peklu.
  Musím získat čas. Jde jen o to.
  ,,Nevsadila jsem si. Dal mi ta čísla, myslela jsem si, že blázní. Nikdy předtím nic takového neudělal. A tak jsem ho neposlechla. Právě proto, když jsem před chvílí slyšela ta čísla... znervózněla jsem. Říkala jsem si, že jestli ti dojde, že jsme prošvihli takovou sumu, budeš zuřit..., ale poslyš, můžeme to zkusit znovu. Jsem si jistá, že jestli mu řekněme příští týden...“
  ,,Charlie, Charlie,...“ povzdechl falešně sklíčeným tónem. ,,Poslyš, vím, že to mezi námi už nějakou dobu neklape...“
  Neklape! zařvala v duchu. Ne, to je k pláči!
   ,,... ale to proto, že jsem byl pod strašným tlakem. V práci a taky ještě jiný věci... Ale teď se to všechno změní, chápeš? Ty prachy... Vezmeme je a vypadneme někam, všichni tři, koupíme si krásnej barák někde u moře, budeme si válet šunky, žádný problémy, začneme od nuly, jsi pro, kotě?“
  Jeho náhlá něžnost ji zaskočila a vyděsila. Znala do podrobností každý jeho manévr: i okázalá kajícnost patřila do jeho rejstříku. Na začátku se ji nechala několikrát obalamutit, tehdy, když byl ještě čas odejít. Omluvy, květiny. Ale vždycky se to dělo... po nějaké scéně. Nikdy předem. Tohle byl pro ni neznámý terén. A protože šlo o Serge, neobyčejně nebezpečný.
  Mrkl na hodiny - podivný reflex, který ji vytrhl z otupělosti.
  ,,Nemám ten tiket, Sergi, je mi líto, že sis dělal zbytečný naděje.“
  Odcházela s podnosem v ruce.
  Už byla v kuchyni, když ji chytil za vlasy a prudce ji strhl hlavu dozadu. Podnos vylétl do vzduchu, spolu s ním i olivy, chipsy, pití a potom to všechno dopadlo na zem s hlukem rozbíjeného nádobí.
  ,,Koukej vybavit ten zkurvenej tiket, Charlie! Nechápeš? Je to otázka života a smrti, ty náno! Života s smrti! Zabiju tě, když budu muset, a přísahám, že si dám záležet, bude to trvat hodiny... hodiny... Ale vyrazím ho z tebe, do prdele, to si buď jistá!“
  ,,Nemám ho! Nemám ho!“ křičela.
  Zacloumal jí a ostrá bolest projela Charlie týlem.
  ,,Ten tiket! Dej mi ten podělanej tiket!“
  ,,Říkám ti, že ho nemám.“
  Otočil ji k sobě a chvíli na sebe beze slova zírali. Zkonstatovala v duchu, že definitivně odhodil uklidňující mírnou masku. Bestie byla na svobodě. A najednou jí zaplálo v očích sadistické světýlko.
  ,,Mám se na to optat... Davida?“ zeptala se bestie něžňounce, přímo se mazlila s tím jménem, které nikdy předtím nevyslovila.
  ,,Možná si vsadil on... Možná není tak debilni jako jeho pitomá máma!“
  Ticho.
  ,,Zajdu pro něj nahoru, zeptám se ho, co si o tom myslí... Jsem si jistej, že ten tiket má on!“
  (NE! TOHLE PŘECE NE!)
  Bestie už udělala pár kroků směrem ke schodišti, když Charlie vykřikla:
  ,,Ne!“
  Bestie se zastavila a vrátila se k ní.
  Bestie a Charlie stály proti sobě, Charlie zabodla svůj pohled do očí bestie ve snaze dohlédnout až do její duše: to, co tam viděla, ji úplně zmrazilo. Bestie necouvne. Klidně zajde do extrému, i kdyby měla mučit Davida, nezaváhá... pro čtyřiatřicet milionů!
  Je v pasti... v pasti... v pasti!
  Charlie cítila svůj zrychlený tep, zmocňovala se jí panika. Před očima jí tančily obrazy a mlžily jí zrak. Neuspořádané, chaotické vzpomínky: krásný pohled plný příslibů, který na ni upřela bestie po jejich první společné noci; květiny, polní, obyčejná kytka, ale bylo to poprvé, kdy jí je přinesla se slovy: ,,Nikdy tě neopustím“; první facka o sedm měsíců později, když se bestie vrátila v pět ráno ožralá po prohrané partií pokeru; znásilňování, kdykoli to na ni v noci přišlo; pocit na zvracení, který měla, když do ní vypouštěla sperma nebo také na ni, na její tvář, protože bestie si pletla ženu se samicí, manželku s kurvou...
  Potom se sled obrazů zrychlil a Charlie cítila, jak se octla v dlouhé chodbě, krátký mezičas, v náručí Davidova otce, potom v pokojíku, kam ji umístila matka... Musíš v tom programu vydržet až do konce, Anne-Charlesi, jsi narkomanka a tohle je jediný prostředek, jak tě vyléčit, chápeš? Vím, že je to tvrdé, ale... oni vědí, co dělají, jsou nejlepší... Následoval bláznivý úprk s otcem dítěte, které už nosila... další pokoj bílý pokoj, kde ji jednoho dne položili dítě na srdce, maličkou růžovou tichou věcičku, jejíž veliké oči jako by pily svět... pak se všechno zamotalo a pokřivilo - ... dej sem ten tiket... doživotní peklo... pomstí se mi to na Davidovi... - a najednou se to stalo. Nebo přesněji nestalo. Velmi přesné si pamatovala okamžitě, kdy všechno zalila rudá barva. Jako kliknutí, přechod na automatického pilota, odhmotnění, výlet do astrální sféry.
  Slyšela se, jak mu klidně odpovídá: ,,Dám ti ten tiket.“
  Viděla se, jak kráčí směrem ke kuchyňskému dřezu, cítila bestií za sebou. Pozorovala se, jak otvírá skříňku pod dřezem vedle odpadkového koše. Jak předstírá, že se hrabe uvnitř, mezi úklidovými prostředky. Jak myslí: kdyby bestie teď viděla moje oči, četla v mém pohledu, bylo by jí to jasné. Jak myslí dál: ztratila jsem kontrolu, mám právě záchvat zuřivosti. Jak myslí ještě dál: už nic necítím. To je podivné.
  Z chodby nebo z reproduktorů u stropu nebo spíš z hlubin své duše, kde byla skutečně, zaslechla zpomalenou ozvěnu reklamy, jako by se nesla že staré černé desky: ,,Miiistr Proooper čiiiistííí čiiistě, žere see saami viiidíííte.“
   ... nemá na výběr ...
  Pevně uchopila velký nůž na zvěřinu uloženy v pouzdře - byl totiž tak velký, že se nevešel do zásuvky, a příliš nebezpečný, aby ho nechala na dosah ruky bestie.
  Znehybněla, počítala: jeden... dva...
  ,,Tři!“ zařvala a zvedla se.