Jízdenka do pekla

-2-

Už pět minut žádný hluk. Tedy ne přesně. Byly slyšet jenom hlasy z jednoho programu, vysílání, které by Serge nikdy nesledoval, protože se tam jednalo o Sarkozym, vládě a spoustě jiných blbostí, které Davida vůbec nezajímaly (ani Serge, což bylo důležitější)
Takže se něco děje.
A něco hrozného.
Pokud Serge nemá v ruce dálkové ovládání a nepřepíná, znamená to, že je někde s maminkou a učí ji dis-ci-plí-nu.
Ano, David to věděl. Už od chvíle, kdy zaslechl motor BMW, dokonce minutu nebo dvě předtím: už na konci té písničky věděl, co přijde.
Ale přesto musel jít dolů. Nemohl jinak. Ačkoli totiž David věděl spoustu věcí, možná až příliš, něco mu přece jen unikalo. A to nejdůležitější bylo: kdy ji zabije?
Právě proto se nikdy nepokusil zapojit to, co maminka jednoho dne nazvala jeho drobnou odlišností (než od toho termînu upustila, když synek podrážděně zafuněl), čemu on sám v duchu říkal oko a co se nakonec s maminkou rozhodli pojmenovat tajemství. Nechtěl ji jednoho dne vidět vnitřním zrakem zavražděnou dříve, než se to skutečně stane. Přitom by proti tomu nic nezmohl, neboť existují síly, před nimiž je sebevětší nasazení zbytečné.
  Jeho schopnost ,,vidět budoucnost" pro něj byla, bez ohledu na to, jestli uvidí maminčinu smrt nebo ne, skutečně mnohem prostší, mučivější a hlavně omezenější, než jak to měli Heroes nebo Xmeni.
  Zamířil na schodiště, natáhl uši, tělo měl napjaté jako strunu a hrozně se bál.
  Napravo:... ale Simone Veilová uznala, že se nesmí zapomínat na...
  Nalevo: ... Jseš jen obyčejná kurva, Charlie... špinavá děvka. A víš, co dělám s takovejma nulama, s courama, jako jseš ty...?
  Srdce mu zabušilo: maminka žije! No ano, když na ní mluví, znamená to, že je ještě naživu.
  Ještě se mohl vrátit do svého pokoje. Mohl si schovat hlavu pod polštář, aby neslyšel hlasy, televizi, nadávky, aby utlumil scény, včerejší, dnešní, zítřejší. Aby usnul a na všechno zapomněl. Nebo aby umřel, jak si to někdy přál.
  Jenomže tady něco nehrálo. Maminka neodpovídala. Serge mluvil sám.
  Ne, ne, něco tady nehrálo... vůbec to nehrálo.
...víš, co s nima dělám, Charlie? Jen mě sleduj...
  Ten hlas zněl kňučivě, jako by plakal. Ale jestli nějaký chlap v životě neutonul jedinou slzu, byl to Serge.
  Ticho. Žádná odpověď.
  Ještě dva metry mu zbývají k pootevřeným dveřím do kuchyně. Prošel je pomalu jako náměsíčník a toporně jako loutka.
  Rukou pomalu strčil do dveří. Studené neonovè světlo mu připadalo nějak oslnivější, stěny kuchyně příliš rudé, křiklavé. Několikrát zamrkal. Jako by neuměl zaostřit, nebo spíš jako by jeho mozek odmítal přijmout a vnímat hrůznou scénu.
  Maminka ležela schoulená na zemi jako zraněné zvířátko, tvář jí zpola zakrývaly světlé vlasy a paže, jimiž si sevřela hlavu na obranu, byly pokryté fialovými podlitinami. Na zemi se válely kousky látky, které roztrhal Serge, a opasek, jeho věrný služebník... a Serge... Serge vytáhl z kalhot penis a...
  ,,Vidíš, co s nima dělám?”
  ... načež vyprázdnil močový měchýř na tu věc, co bývala jeho matkou.
  David nebyl schopen pohybu.
  ...on čurá na maminku... On čurá na maminku...
  Serge najednou vycítil něčí přítomnost ve dveřích a obrátil k němu hlavu.
  Nevlastní otec a dítě se měřili pohledem. Ta chvíle připadala Davidovi nekonečná, vzdálená od světa, od Simone Veilové, krvavě rudých stěn kuchyně...
  Bez rozmýšlení, jako by jím hýbala nějaká neznámá neovladatelná síla, se David chystal vrhnout na Serge, když v tom mu hlavou projela strašlivá bolest. Jako by mu lebka rozštěpila. Dokonce skoro slyšel vlhký, mlaskavý zvuk mozku narážejícího na lebeční stěnu. Potom vytryskly ty obrazy, valily se jeden přes druhý, vytlačovaly se navzájem, jako by se mu najednou vracel celý jeho život posledních sedmi let, byla to přehlídka každé rány, každé nadávky, během několika vteřin všechno vyplulo na povrch jeho vědomí jako proud žhavé lávy, která ohnivými písmeny psala na vnitřní obrazovku jeho duše: Utéct z toho pekla! Utéct z toho pekla! Utéct z toho pekla!
  Vydal ze sebe ječivý skřek a upadl do bezvědomí.