Řekni mi své tajemství - POZASTAVENO

.kapitola 1.

Zastavím se před mou novou školou, do které se chystám vejít, ale dříve si prohlédnu její žluté mohutné zdi a obrovská okna, od kterých se odráží paprsky zářícího slunce. Můj zrak se zastaví na velkých hnědých dveřích, kterými do školy vchází ostatní žáci.

„Zdravím,“ pozdraví mě dívka menší postavy s černými vlasy.

„Ahoj,“ pozdravím ji nazpět a nervózně na ni kouknu.

Nejsem ten typ, který by se začal hned bavit s kýmkoliv. Jsem radši zalezlá ve svém pokoji a čtu si knihy všeho druhu se sluchátky v uších.

„Ty jsi ta nová, viď?“ nakloní hlavu na stranu a já s úsměvem kývnu.

„Mé jméno je Luna Moonlingová,“ natáhne ke mně ruku a já si s ní potřesu.

„Maya Woodsová,“ nahodím milý úsměv a  její ruku následně pustím.

„Měla bys jít za ředitelem, dovedu tě tam,“ řekne s úsměvem dívka, kterou jsem právě potkala. Vejde do budovy školy a já ji hned následuji.

Když vejdeme dovnitř budovy, nestačím se divit. Je tak velká! Zvenku to vypadá pouze jako nějaká menší budova, ale zevnitř je to doslova labyrint. Je tu spousta chodeb, kterými bych se mohla vydat. Bude těžké se tu vyznat. Na zdech visí obrazy všeho druhu a podlaha má zářivě žluté kachličky.

„Na prohlížení školy bude času dost, teď pojď za mnou. Není bezpečné, aby se tu někdo jako ty potuloval.“

Nechápavě se na Lunu podívám.

‚Někdo jako já?‘ pomyslím si, a stále ji následuji.

Po chvíli dojdeme po snad nekonečné chodbě k ředitelně, kde Luna zaklepe a z místnosti se ozve pouhé slovo ‚dále‘.

Vejdu dovnitř společně s dívkou, která mě sem dovedla, a naskytne se mi pohled na staršího pána sedícího za svým stolem. V této místnosti se nachází velké skříně, ve kterých je spousta knih, a na zdech visí podobné obrazy jako na chodbách. Můj největší obdiv si zaslouží velké dřevěné hodiny, které ukazují osm hodin. To znamená, že hodina začala a zvonek v této škole mi to ještě potvrdí.

Když si mě konečně ředitel všimne, chystám se jej pozdravit.

„Dobrý den-.“

„Zdravím,“ dřív než stihnu doříct to, co jsem si celou dobu chystala, mě přeruší Luna s chladným výrazem ve tváři. Musím přiznat, že s ním vypadá děsivě, až to děsí i mne samotnou. „Tohle je Maya Woodsová, je tu nová.“

Sleduji ředitele, který si mě prohlíží odshora dolů. Jen tedy stisknu ruce v pěst a v nich svírám lem mého bílého trička, na kterém je název mé oblíbené hudební skupiny.

„Ta, Maya Woodsová?“ zeptá se nejstarší člověk v této místnosti a nahodí úšklebek, který mě děsí snad víc než to, že si mě celou prohlížel.

„Ano.“

„Představoval jsem si ji jinak,“ povzdechne si a stoupne si ředitel této školy. Dlouhými kroky dojde až ke mně a ruce má spojené za zády. Upře na mě svůj děsivý pohled.

„Nuže, vítám vás tedy na naší škole, slečno Woodsová,“

Věnuje mi tentokrát milý úsměv, který mu oplatím. Poté se obrátí čelem k Luně s vážným pohledem.

„Slečno Moonlingová, víte, co máte dělat.“

Luna kývne na souhlas a odejde z ředitelny. Já ji následuji a zavřu za sebou dveře místnosti.