Řekni mi své tajemství - POZASTAVENO

.kapitola 2.

„Ano, mám,“ řeknu jen a svůj pohled mám upřený v Kyleově oceánových očích.

Kyle se posadí vedle mě na prázdné místo a ihned mě obejme jeho vůně.

Zastrčím si nervózně pramen svých fialových vlasů za ucho s náušnicí ve tvaru kříže a pustím si znova písničky.

Když se po chvíli konečně autobus rozjede, můj zrak zůstává viset na vzdalující se budově školy.

„Ty jsi ta nová, že?“ zeptá se mě hlasitě se zájmem Kyle, aby překřičel hudbu, co mi zní v uších.

Ihned jak uslyším jeho hlas si ten přístroj vytáhnu a věnuji mu svůj letmý pohled.

„Ano,“ odpovím jen a podívám se zpět z okna ven.

„Jsem Kyle Lincoln,” prohlásí po chvíli ticha a já na něj zase přesunu svůj zrak.

„Maya Woodsová,“ odpovím mu s menším úsměvem na rtech.

Takto jsme vedle sebe tiše dál seděli, dokud autobus nezastavil na místě, kde jsem měla vystoupit.

Rozloučím se tedy s Kylem a vyjdu ven.

Ihned ucítím závan čerstvého vzduchu tak se jej s úsměvem hluboce nadechnu.

Poté se vydám ke svému domu, kde na mě čeká máma i sourozenci.

***

Přemýšlím nad včerejším dnem, kdy jsem odjížděla od školy zpět domů. Nemohu přestat myslet na tu chvíli, kdy se vedle mě posadil idol celé školy. Zblízka vypadal mnohem lépe než z dálky.

„Tak třeba slečna Woodsová," prohlásí učitel fyziky, který na tabuli napsal příklad z dynamiky.

Nikdy mi ve fyzice nešly počty ať už to byla kinematika anebo tahle dynamika.

Vstanu a dojdu pomalým krokem k tabuli. Ani se nemusím rozhlížet, a přesto na sobě cítím pohledy mých spolužáků i třídy, která je s námi na tuto hodinu spojená.

Zastavím se u tabule a vezmu si do ruky bílou křídu. Napíšu tam vzorec, který si pamatuju z jedné hodiny na mé minulé škole, ale učitelovi Steewenovi se to nějak nezamlouvá.

Pokusím se tam tedy zapsat ještě zápis, ale i ten je podle něj špatně, tak mě pošle si sednout.

„Vidíte žáci? A přesně takhle by se to počítat nemělo," řekne zbytku třídy s vážným výrazem a mně věnuje jeden z naštvaných.

Zatímco Luna byla samá chvála. Dokázala vypočítat všechny příklady a vzorně se hlásila. Kéž bych mohla mít mozek jako ona.

Po hodině si schovám fyziku do aktovky a nachystám si věci na další hodinu což je angličtina, aspoň jeden předmět co mi jde na jedničku.

Podívám se ke dveřím a vidím že k mé lavici míří kluk, jehož jméno neznám. Nejspíš to bude chlapec ze třídy, která s námi byla spojená na fyziku.

„Všiml jsem si, že ti dynamika moc nejde. Nechtěla bys s ní pomoct?"

Nadzvedne tázavě obočí a já pomalu kývnu na souhlas.

„To by bylo od tebe milé, děkuji," věnuji mu vděčný úsměv, který mi ale neopětuje.

„Tak počkej po škole před budovou, " sjede mě pohledem a uchechtne se, „a abych nebyl nezdvořilý, jsem Ray Parker, " představí se a následně mu zopakuji já své jméno. „Tak tedy po škole," připomene mi a odejde ze třídy.