Řekni mi své tajemství - POZASTAVENO

.kapitola 14.

Když se mi podaří Kylea odstrčit, vyděšeně na něj hledím. On je upír.

„Můj bože," šeptnu a zakryju si ústa dlaněmi. Stále sleduje můj krk a já už nemám kam couvnout. Jsem uvězněna v kabince s monstrem.

„May," osloví mě a provinile na mě kouká. Ignoruju jeho slova a snažím se vstřebat fakt, že nespím a že se tohle opravdu děje.

„Ty," začnu a nasucho polknu. Dám ruce ze svých rtů pryč, avšak můj strach přetrvává stejně, jako klepající se ruce. „Ty jsi upír," dokončím a nevěřícně na něj hledím.

„Ano, je to šílené, viď?" prohrábne si frustrovaně své blond vlasy a snaží se vyhýbat mému pohledu.

„Jak je to možné?" špitnu a když jsem schopná většího pohybu, tak se posadím.

Sedne si naproti mně a nervózně si hraje s prsty na rukou. „Ujišťuji tě, že jsem neměl v plánu tě zabít. Vlastně ani nic takového nedělám," uchechtne se a sklopí hlavu.

„Jsi upír," řeknu stále ještě v šoku a hledím na něj. Všechno to dává smysl. Ty jeho upřené pohledy, vyhýbání se krvi, když se někde zničehonic objevil, jeho vzhled. Proč mě to nenapadlo?

„Ano, jsem. Můžeš to prosím přestat opakovat?" povzdechne si a hned se mu omluvím.

Celou dobu v kabince tiše sedíme a jakmile zastaví, ihned odtamtud vylezu.

Potřebuju čerstvý vzduch a hlavně jít domů, kde si uklidním myšlenky a celou tuhle situaci vstřebám.

Nervózně se ohlížím po lidech kolem a zůstanu viset na Kyleovi za sebou.

„Chceš," nasucho polknu a couvnu od něj, „chceš mi říct, že Luna je taky upír? I tví sourozenci a Parkerovi?"

Pomalu přikývne. Svět jako by se zastavil. Takže Luna je jedna z nich a jen čeká na chvíli, kdy se do mě bude moci zakousnout?

„Já už musím," řeknu spěšně a prodírám se davem, který míří k horskému kolu. Slyším za sebou volat Kylea mé jméno, ale já teď řeším jediné. Dostat se pryč od těch všech lidí a hlavně utéct před ním.

***

Včerejší den jsem školu vynechala. Poprosila jsem mámu, jestli by nebyla tak hodná a na jeden den mě omluvila, že se necítím úplně dobře. A byla to pravda. Přišla jsem pozdě večer unavená a ještě stále vyděšená ze zjištění Kyleova tajemství. A nejen jeho.

Dnes už však doma zůstat nemůžu. Mí sourozenci musejí do školy a máma do práce.

Oblečená v černých riflích a šedém kabátu vycházím z domu a jdu rychlým krokem k autobusové zastávce. Nervózně se ohlížím, zda za mnou nestojí někdo podezřelý nebo samotný Kyle.

„Hej," cuknu sebou a podívám se před sebe. Řidič autobusu na mě hledí s nadzvednutým obočím. Je to ten, se kterým jezdím každé ráno do školy, „jdeš nebo ne?"

„Jo. Ano, ano jdu," rychle se vzpamatuju a nastoupím. Celou dobu jsem tam stála a rozhlížela se kolem, že jsem vůbec nezaregistrovala zastavující autobus.

Cestou do školy tiše hledím z okna ven a modlím se, aby jsem se dokázala dnes Luně, Lincolnovým a Parkerovým vyhnout.

Na konečné stanici vylezu z autobusu, rozloučím se s řidičem a svůj zrak přesunu na budovu školy.

Nasucho polknu a upravím si batoh na zádech. Zhluboka se nadechnu a se šíleným bušením svého srdce se vydám dovnitř.

Nervózně se ohlížím, ale žádného z těch dvou rodů nebo svou kamarádku nevidím. Můžu o ní vůbec dál tvrdit, že je to má přítelkyně když mi neřekla ani pravdu?

„May!" cuknu sebou a kolena se mi roztřesou strachem. Srdce cítím bušit až v krku „proč jsi včera nebyla ve škole?" zatváří se smutně Luna a já jen odvrátím pohled.

Opatrně ji obejdu a mířím si to ke své červené skříňce s číslem pět, „co je s tebou? Necítíš se dobře?" sáhne mi černovláska na čelo a můj mozek mi říká jediné. UTEČ. A já bych strašně ráda, jenže nohy mě odmítají poslouchat.

„J-jo, tak nějak," zakoktám se a vytahuju si učebnice matematiky.

„Měla jsi teda ještě zůstat doma, když se na to necítíš," povzdechne si a hodí si můj batoh na ramena. Chytila ho jako by to bylo peříčko. Děsivé...

„Dokázala bych ho nést sama," špitnu a když zamknu svou skříňku, tisknu si učebnice se sešitem k hrudi. Můžou upíři slyšet tlukot srdce? To bych byla asi celkem v háji, protože nejen, že by všem došlo, že jsem podělaná strachy, ale taky, že jsem nervózní z Kylea.

„To nevadí," usměje se zářivě a udělá krok ke třídě, „navíc nechci, aby ses zbytečně namáhala," vejde do učebny a já po pár minutách po ní. Prosím, ať už tenhle den skončí.

***

„Tak jaká byla matika," zazubí se Simon sedající si bez zeptání k našemu stolu.

„Strašná," promluví Luna a odsune od sebe tác s polévkou. Že se vůbec divím, je upírka, takže lidské jídlo jí určitě nechutná. Proč ho tu potom vůbec dělají?

„Já ti říkal, že ti ji klidně vysvětlím, ty jsi mě odmítla," pokrčí rameny a podívá se na svého bratra, který mu pohled nevěnuje.

„Zase jste se pohádali?" povzdechne si černovláska a napije se rudé tekutiny ve sklenici. Cuknu sebou, když mi po pár minutách dojde, co to asi bude. Všichni u stolu mi věnují tázavý pohled.

„Děje se něco, May? Jsi zase hrozně bledá," pohladí mě Lu po tváři a já opet ucuknu. Může se mě prosím přestat dotýkat?

„Ty jsi včera nebyla ve škole, že?" kývne na mě Simon a já pomalu přikývnu, „tak proto si tvá drahá přítelkyně musela sednout ke mně," zazubí se a Luna ho probodne pohledem.

Těkám mezi nimi očima. Jak by teď řekla moje drahá maminka, co se škádlívá, to se rádo mívá.

„Prosím o pozornost!" přeruší konverzaci všech přítomných v jídelně ředitel. „Jak už jistě víte, na naší školu zavítali dva nezvaní hosté. Nikdo z vás z toho není nadšený a upřímně, ani já. Chci vás jen informovat, že důvod, proč tu dnes nejsou není žádná nemoc, ani dovolená. Hlavním důvodem je válka. Chystají nám válku a nebojí se zaútočit ani na syny nejvyššího vládce. Buďte neustále ve střehu. Odteď, nikdo školu neopustí, dokud nepodám další ohlášení."

To snad ne. To znamená, že jsem tady uvězněna s krvežíznivými upíry a je jen otázkou času, kdy se do mě zakousnou? A co moje rodina? Nestihla jsem se s nimi ani rozloučit. Jak dlouho tu mám jako být?