Řekni mi své tajemství - POZASTAVENO

.kapitola 6.

Oba dva nahodí úšklebky a jdou blíže ke mně. Vyděšeně je sleduji, natisknutá na zábradlí.

„Nějaký problém, pánové?" uslyším povědomý hlas. Když se podívám směrem, odkud jsem ho slyšela, naskytne se mi pohled na Dannyho se zkříženýma rukama na hrudi.

'Co ten tu dělá?' pomyslím si a těkám mezi Dannym a nováčky očima.

„Ale, ale," ušklíbne se bělovlasý kluk a přistoupí blíže ke mně, aby se mě dotkl, ale slova Dannyho jej zastaví.

„Měli byste odejít, tohle je naše místo," zamumlá chladně a nezaujatě ty dva sleduje. Já jim věnuji jen zmatené pohledy.

„Bratře, měli bychom jít, než se to tu začne hemžit jejich rasou."

„Máš pravdu, Steve," povzdechne si bělovlasý kluk a společně se svým bratrem odcházejí do budovy školy.

Danny si mě jen sjede pohledem a s rukama v kapsách odejde hned za nimi. Zůstanu na střeše sama, ale ne na dlouho. Po chvíli mě přepadne strach, že by se tu mohl objevit někdo další a mohl se chovat stejně jako nováčci předtím. Proto se vydám zpět do školy.

Narazím do mně už známé vůně a zvednu zrak ke Kyleovi. „Strašně moc se omlouvám," špitnu provinile a sleduju jeho nic neříkající obličej.

„To je v pořádku," uchechtne se a já cítím, jak se mi do tváří žene červeň. „Nejsi první ani poslední, kdo do mě takto naráží," stále mu na rtech hraje ten zářivý úsměv a já raději odvrátím pohled.

„Řekl jsem snad něco špatně?" zeptá se opatrně a čeká na mou odpověď, kterou dostane hned. Vzhlédnu k němu a pousměji se.

„Ne, neřekl," věnuji mu jeden ze svých  milých úsměvů, přičemž je to tentokrát on, kdo se podívá jinam.

„Už musím jít, " řekne spěšně a projde kolem mě na střechu. Zůstanu tam jen stát s očima upřenýma na dveře, kterými vešel na střechu. Dojdu k nim a jednu ze svých rukou na ně položím.

Srdce mi buší jako o závod. Mám chuť je otevřít a zjistit, proč Kyle tak spěchal, ale něco mi říká, že bych to dělat neměla. Je to jeho soukromí a já bych to měla respektovat. Nechám to tedy tak a mířím na další hodinu.

***

‚Zase prší‘ pomyslím si, když po škole dojdu před školu a uvidím déšť stékat po kapotách aut a střechách domů.

„Zase bez deštníku?“ uslyším pobaveně vedle sebe a podívám se na dotyčného. Zase on. „Klidně ti ho zase půjčím, pokud budeš samozřejmě chtít,“ uchechtne se Kyle a kouká do mých očí.

„Ne, to je v pohodě,“ odpovím jen a hledím dál tiše před sebe.

Když vidím, jak všichni odjíždějí z parkoviště se svými auty, nebo s auty rodičů, či jdou pěšky domů, zmocňuje se mě panika. Máma mi ráno slíbila, že pro mě přijede její přítel, ale ten tu stále není. Autobus bych už nestihla a pěšky se mi jít takovou dálku nechce. Nezbývá mi tedy nic jiného než čekat.

Po chvíli marného čekání mi můj telefon oznámí příchozí zprávu. Když ji otevřu, zjistím, že budu muset jít opravdu pěšky, jelikož máma s mými sourozenci i se svým přítelem odjeli k babičce. Tudíž zůstanu doma sama a právě teď pro mě nemá kdo přijet. Jak nezodpovědné. Mohla jsem se zeptat Luny, jestli u ní nemohu přespat, ale bohužel už tu není.

„Všechno v pohodě?“ uslyším vedle sebe a znovu na něj kouknu. Úplně jsem zapomněla, že vedle mě stále stojí.

„No, ne tak úplně,“ odpovím nervózně a povzdechnu si. Schovám si telefon do kapsy riflí a podívám se na limuzínu stojící kousek před námi. „Čekáš na někoho?“ zeptám se ho tentokrát já.

„Oh, ne. Všichni jsou už doma, kromě Dannyho.“ Uchechtne se a stále hledí do mých očí. Mám pocit, že se mi kvůli němu za chvíli podlomí kolena.

„Takže doma budete všichni,“ řeknu si pro sebe nahlas.

„No to ano,“ sjede si mě pohledem a stočí pohled ke své limuzíně.

„Proč tu tedy stojíš?“ zmateně na něj pohlédnu a všimnu si jeho pobaveného úšklebku.

„Čekám, jestli se rozhodneš jet se mnou, anebo půjdeš pěšky,“ zazubí se na mě a já jej nevěřícně sleduju. On četl zprávu v mém telefonu?!

„Tys to- no to je jedno,“ zatřepu hlavou a povzdechnu si. „Mohla bych tě požádat o něco bláznivého?“

„Klidně, sem s tím,“ jeho oči se začnou zase vpíjet do těch mých, až se musím podívat zase jinam. „Mohla bych u vás přespat?“

7.5.2021