Řekni mi své tajemství - POZASTAVENO

.kapitola 15.

„Jak dlouho tu máme zůstat? Znamená to teda, že nemůžu jít ze školy pryč?“ začnu panikařit a se svými otázkami se obracím na Lunu.

„May, jsi snad hluchá? Teď to ředitel říkal a on se poslouchat musí,“ zdůrazní slovo „musí“ a zoufale na mě hledí.

Ano, já vím. Je to se mnou strašný, ale nikdo taky neřekl, že to bude lehký. A představa, že jsem tu uvězněna s upíry. O můj bože, já tu uvízla s upíry!

„May, jsi v pohodě?“ ustaraně se na mě podívá Simon. Copak dokáže mít někdo jako on city? Proč se na mě dívá takhle. Že by dokázal soucítit s druhými? Hloupost.

„J-jo, jasně,“ mávnu nad tím rukou a ošiju sebou. Mám pocit, jako by se na mě dívala celá jídelna, ale mám strach se otočit a podívat kolem sebe.

„Nevypadáš tak,“ sjede si mě podezřelým pohledem Luna a sáhne mi na čelo, přičemž sebou škubnu.

Může prosím dodržovat osobní prostor? Jinak z té holky chytím infarkt a pohřeb mi nikdo opravdu připravovat nechce…

„Jsi úplně bledá," povzdechne si a pohladí mě po tváři.

Ale tak dost už. Už ji říkal někdo o tom, že některým lidem vadí, když se jich druzí dotýkají?

„Jak už jsem řekla, jsem v pořádku. Nic mi není,“ opatrně vstanu i s tácem v rukou a nohama zasunu židli.

Doufám, že si kuchařky nevšimnou, že talíř zůstal plný a pití je vypité jen do poloviny. Bůh ví, co by mi ty ženský udělaly. Už tak jsem dost panikařila, když mi někdo sebral tác s obědem a kuchařky na mě házely vražedné pohledy. Říkám vám, ty ženské dokáží zabíjet i pohledem. Jsem si jistá, že mi na chvíli přestalo i bít srdce!

„May!“ uslyším za sebou hned, jakmile narazím do něčeho- nebo spíše někoho- a vylije se na něj zbytek sklenice.

„Jejda," šeptnu a nasucho polknu. Dívám se na žlutý flek rozlitý po bílé košili a odmítám vzhlédnout k obličeji té osoby.

Pomalu se otočím za svou kamarádkou, která mě pohledem lituje a Simon vedle ní se šklebí.

Něco k smíchu? Byla to nehoda, zamyslela jsem se nad vraždícími kuchařkami.

Oči přesunu na zbytek studentů a ti tají dech. Dobře, tak teď už se bojím.

Podívám se na osobu stojící přede mnou, abych věděla, s kým mám tu čest a zalapám po dechu.

„Tohle se mi stalo poprvé v životě,“ uchechtne se blonďák a ustaraně se na mě koukne, „ty jsi jinak v pohodě?“

„J-jo, jsem," stisk tácu zesílím a v duchu se proklínám.

„Mohla bys aspoň jednou dávat laskavě pozor na cestu a neutápět se v myšlenkách? Jak to pak dopadá...'

Vynadá mi má hlava a já s ní naprosto souhlasím. Tohle jsem podělala a Kyle se nemá kde převléct. Jsme tu přece zamčení.

„Um, já... Omlouvám se. Opravdu. Upřímně. Od srdce," omluvně na něj kouknu a koutek úst se mu protáhne do úsměvu. Aspoň, že tak. „Strašně mě to mrzí.“

„To je v pohodě," pokrčí nad tím rameny a podívá se po jídelně, kde na nás stále visí pohledy ostatních. Až když se Kyle usměje, se všichni vrátí ke svému jídlu. Díky bohu. „Je to jen čaj, to uschne.“

„No, to sice ano, ale momentálně tu nemáš, co na převlečení, ne? Budeš v tom muset chodit celý den,“ šeptnu a odvrátím od něj pohled. Nemůžu se mu koukat ani do obličeje. Pořád se do jeho úsměvu zamilovávám, ale pak mě hned kvůli včerejšku přepadne strach.