Modrý vlk

Pokoj

Stál u jezera, silné sluneční paprsky se mu opíraly do zad, foukal slabý letní větřík a na nebi nebylo ani mráčku. - Vše se zdálo být v pořádku, když náhle se ho zmocnil pocit, že není u jezera sám. Začal pátrat po okolí a nakonec ho uviděl. - Mezi stromy, které tvořily malý lesík, se objevil vlk. Nebyl to ale typický šedý vlk. Jeho srst měla krásnou tyrkysovou barvu. Zvíře na něj upřelo své hluboké hnědé oči. - Ten pohled se nedal snést. - Byl plný smutku, neštěstí, bolesti a tiché prosby. Chtěl od vlka odvrátit zrak, utéct co nejdál a schovat se před jeho očima, ale nedokázal to...

Probudil se, ledový pot mu stékal po čele, třásl se jako osika. ,,Zase ten sen." zašeptal a prudce zatřepal hlavou, aby zapudil obraz vlka. Zhuboka se nadechnul, zadržel na chvíli dech a pak vydechl. Zopakoval to ještě třikrát, než se rozhodl vstát.

Jeho pokoj byl skromný... Pokoj. Ani se tomu tak nedalo říkat. - Bíle vymalovaná místnost, bez okna, o velikosti 4x3 metry se strohým vybavením (skříň, židle, stůl, postel) a s malou koupelnou. A ke všemu ten všudypřítomný nemocniční smrad.

Nenáviděl to tu. - Ten pokoj, ty dlouhé a studené chodby, všechny ty muže a ženy v doktorském oblečení, kteří na něj pohrdavě hleděli přes své brýle, jakoby byl nějaký blázen... Ale on nebyl blázen!!!

Celý tenhle ústav, psychiatrická léčebna, nemocnice, nebo co to sakra bylo, se mu hnusil. Nejraději by odsud utekl, ale to nebylo možné. - Mohl se pohybovat jen po určité části komplexu. Zbytek byl přísně střežen a venkovní dveře se daly otevřít jen za pomoci karty zaměstnance.

Někdo otevřel dveře. - Byla to sestra, která mu přinesla prášky a sklenici vody na kovovém tácu. Měl největší chuť jí ten tác vzít, zahodit a rozkřiknout se na celé kolo, že nemusí žrát nějaké blbé pilulky, aby byl normální. Ale místo toho všechny prášky poslušně spolknul a zapil vodou. - Už dávno se přesvědčil, že odpor je marný.

Když sestra odcházela, pálila ho na jazyku, jako obvykle, otázka: Kdy už půjdu domů? Neopovážil se však zeptat. Byl už tady dost dlouho, aby pochopil jednoduchá pravidla: poslouchat, neodmlouvat, nebránit se a především neklást zbytečné otázky.